Když jsem se ráno probudil, Melia už byla dávno vzhůru. Ležela opodál a zvědavě něco čumákem hledala ve sněhu.
Protáhl jsem se a okamžitě vyskočil na tlapy.
Slabounké paprsky malátného slunce mě hladily po hlavě, jakoby mě přesvědčovaly a vábily, abych tu ještě zůstal a chvilku poležel, podařilo se mi však vzepřít se jim.
Odhodlaně jsem se obrátil na liščí kamarádku. „Tak co? Je ti líp?"
„Jakžtakž," pokývala hlavou nezaujatě a dál si hrála se sněhem.
Rázně jsem bouchl ocasem do země a v duchu zakvílel. Jak dlouho tohle ještě bude trvat?! Pokoušel jsem se zklidnit svůj dech a zíral do prázdna před sebe.
„Melio? Zkusíš ještě jednou vstát...?" začal jsem znovu opatrně.
Liška pozvedla obočí s pohledem naznačujícím absolutní odpor k opakování toho bolestivého pokusu. Chápal jsem to, ale zároveň jsem se chtěl co nejdříve horlivě vrhnout za dalším průzkumem. A nechat jsem ji tady znovu opravdu nemohl.
„Prosím...? Udělej to pro mě... Nemůžeme tu zůstávat věčně, brzy nás může najít jakýkoli nepřítel, a i kdyby ne, vyhladovíme tady! Musíme se aspoň trochu posunout a najít jiný úkryt, tady vážně není bezpečno. Prosím, zkus to." Zoufale jsem na ni hleděl a prosebně zamrkal.
Lia ze sebe vydrala tichý unavený povzdech. Obočí měla pořád lehce nadzdvižené a hlavu natočenou tak, že se na mě dívala mírně zespoda a ještě ke všemu dosti nedůvěřivě.
„V nejhorším případě tě podepřu..." dodal jsem, snažíc se ji trochu povzbudit, ačkoli jsem si nebyl jistý, jestli tohle zrovna pomohlo.
„No dobře, dobře, co už. Stejně asi nemám moc na výběr, a co jiného bych dělala, že...?"
Mé myšlenky zaplavila okamžitá vlna úlevy, která se však okamžitě vypařila, jakmile mi došlo, že nikdo nezaručil, že pokus bude úspěšný. I přes to jsem však na Meliu vděčně pohlédl a trochu se usmál.
Liška mezitím své malé rezavé tělo dostala do sedu. Přicupital jsem k ní blíže a starostlivě ji sledoval. A pak, jakoby ji tyhle zpomalené a opatrné pohyby přestaly bavit sebou rychle škubla a vyskočila na tenké tlapky. Trochu se kymácela, jednou do mě trochu vrazila, ale nakonec se srovnala a získala aspoň nějakou stabilitu.
Radostně jsem zavrtěl ocasem. Melia protočila očima a zabručela: „Moc se ještě neraduj, zmůžu se asi leda na zpomalenou chůzi. Žádný sprint vážně nečekej."
„Chápu, chápu," přikyvoval jsem rozjařeně, ale mé mysli stále nedaly pokoj ty hlodavé otázky, jako například Jaké zranění by tohle způsobilo? Proč má Melia takhle naprosto pochroumané končetiny a je pro ni obrovská obtíž se jen zvednout?
Dočasně jsem je zahnal a opět se obrátil na Liu, která teď už stále vzpřímeněji a měla drápky pevně zaťaté v zemi.
„Půjdeme opačným směrem, než jsem přišel. Prý tam jsou nějaké smečky, tak je můžeme varovat před Bestií."
Liška mou záminku ale s lehkostí prokoukla. „Tharete... Proč bys tam šel? Jsem si téměř jistá, že ty smečky o Bestii už dávno ví a navíc kdoví, co by nám udělali, kdybychom se jim tam jen tak potulovali po území. Proč bys měl potřebu je varovat? Na co by ti to bylo, co bys z toho měl? Drahý Tharete, moc dobře víš, že my dva jsme duše prohnilé a bez našeho vlastního osobního prospěchu nemáme důvod ostatním pomáhat. A i kdyby o Bestii ještě nevěděli, vysmáli by se nám do obličeje! Vypadal bys jen jako pošetilé vlče s chromou liškou po boku, kteří přišli se slovy: ,Ta strašlivá legenda ožila! Všechny nás sežere!' No nezní to absurdně? Ano zní, tak mi pověz, pročpak chceš tak dychtivě jít tou nebezpečnější cestou?"
ČTEŠ
Plameny smrti
Adventure[Pokračování mojí první knížky Modrý Oheň. Pro porozumění si ji přečtěte, Plameny Smrti na ni mírně navazují a mohly by spoilerovat. Spoilerovat může i tenhle popis, tak pokud si to nechcete zkazit - tohle je poslední varování.] ••• Blizzard se stál...
