Plameny smrti

14. Návrat Bestie [THARET]

Beta zhluboka zavyl. Mrtvé tělo oběti, jež jsem donesl do smečky hodilo několik vlků na zem.

Šedý vlk dopadl do prachu a poprašku sněhu na zemi a pár chlupů jeho srsti odlétlo do vzduchu.

„Přineste zlaté pírko," poručil hnědý vlk. A opravdu. Jeden člen horské smečky přinesl zlatavé pírko, úplně stejné jako to mé modré, jen odlišné barvou. Ve světle zimního slunce se zalesklo.

Náhle mě někdo chytl za krk a vyhodil z doupěte. Bolestivě se mi zkroutila tlapa.

Hnědý Beta se nade mě postavil a zasykl. „Vydej mi to modré pírko."

„Ale –"

„Hned! Pak pustím tu lišku." Sklonil hlavu těsně ke mně a zpříma a významně se mi díval do očí. Rozklepal jsem se, celá horská smečka se dívala. Beta mě mohl během vteřiny zabít.

„Takže?" zavrčel se zvednutým obočím.

Povzdechl jsem si a roztřeseně modré pírko hodil na zem.

Hnědý vlk spokojeně zavrčel a zvedl ho do vzduchu. Pak už jsem se musel vrátit do doupěte a vlci mě a Melie zakryli výhled na dění v táboře.

Bylo naprosté ticho, až mi z toho přejel mráz po zádech. Pak se všude rozlehla modrozlatá záře a sníh vyprskl do vzduchu a do stran. Pár vloček mi dokonce dolétlo i na čenich. Zakýchal jsem, a Melia se i v tak pochmurné chvíli zasmála. To mě trochu povzbudilo.

Hnědý vlk ustoupil, stejně jako spoustu dalších vlků. Na zemi ležela poměrně velká černá vlčice. Byla trochu větší než ostatní vlci. Nehnutě ležela na zemi a vypadala jako mrtvá. Její černá srst se blyštila, stejně jako peří předtím. Chvíli jsem si myslel, že má snad místo srsti peří.

Všichni mlčeli. Zatajil jsem dech – tak tohle je Bestie? Tvor vstal, což přimělo spoustu vlků uskočit a kňučet.
Černá vlčice se rozhlédla, ale jakmile zjistila, že je uprostřed velkého kruhu vlků a nemůže utéct, opatrně se přikrčila.

„Bestie," ozval se Beta. I jeho hlas se ale trochu klepal.

„Správně," zavrčela vlčice s přivřenýma očima. Její hlas zněl chladně a chraplavě. „Co chcete?"

Hnědý Beta vztyčil hlavu. „Nemáš kam utéct. Jen se o to pokus a zabijeme tě. Chceme ale příměří, tak si pojď popovídat..."

Bestie zasyčela a přišpendlila Betu k zemi. Na krku se jí houpala obě pírka. „Nikdo mi nerozkazuje, co mám dělat!" – její bělostné a obrovské bílé tesáky se přiblížily k jeho hnědému hrdlu – „Rozumíš?"

Horská smečka rozzuřeně štěkala. Vše bylo dost chaotické. Pak se ale objevila jejich Alfa a sjednala klid.

„Bestie. Mohli by jsme si prosím v příměří popovídat? Tvoje vyvolání má výhody pro nás, ale i pro tebe. Prosím."
Alfa vlčice před Bestií trochu sklonila hlavu.

„Fajn," ozvalo se nakonec trochu neochotně.

A tak všichni zmizeli. Tábor byl najednou úplně prázdný.

„K čemu potřebují Bestii, Tharete?" zamumlala Melia. Unaveně zabořila svou malou hlavu do mého ramene.

„Netuším," kníkl jsem. Liška si povzdechla a pohledem hnědých očí zkoumala doupě, jako by to byla ta nejzajímavější věc na světě. Měl jsem šanci si ji celou prohlédnout.

Byla celá vychrtlá a dolámaná, všude šrámy, zlomený ocas. A k tomu ještě ta pokroucená tlapa, kterou měla zraněnou už předtím. Liška vypadala opravdu zuboženě.

Položila si hlavu na měkké černé tlapky. „Chci pryč..."

„Já taky Melio, já taky."

Pak Lia usnula a já se ocitl v temnotě a samotě.

•••

Bestie byla domluvená s horskou smečkou. Absolutně jsem nevěděl na čem, což mě dost stresovalo. Každopádně bylo neuvěřitelně divné mít Bestii ve smečce, ve které jste zajatec. Už ten fakt, že je to legendární a dokonce několikatisíciletá vlčice...

Beta opět nedodržel slib, Meliu nepustili. Já i liška jsme stáli byli uvězněni v doupěti.

„Utečeme," prohlásil jsem náhle rozhodně, „musíme. A to co nejdříve."

Melia pochybovačně zachrčela a zavrtěla hlavou. „Vždyť je to nemožné... Hlídky jsou tu neustále!"

„Tak budeme běžet a bě –"

„Až nás doběhnou a chytí. Teď mají ještě Bestii, tupče! Musíme tu zůstat do konce života, pokud naši smrt nezařídí samy. Oni se bojí, že utečeme, Tharete. Proto nás hlídají čím dál tím více. Bojí se, že někomu vyzradíme, že mají Bestii! Zabijí nás, jednou ano."

Sklonil jsem hlavu a povzdechl si. Asi má pravdu, ale proč se o útěk nepokusit? Zkusil jsem to tedy jinak: „Melio. Já uteču. A je mi jedno, jestli tu zůstaneš nebo půjdeš se mnou," zavrčel jsem rozhodně.

„Zůstanu, protože nejsem tak hloupá jako ty. Zůstanu, protože mě aspoň nezabijí hned, ale později," sykla a hněv a nenávist začaly plnit její oči. Otočila se ke mně zády.

To už jsem byl zoufalý. „Melio, vždyť ty nevíš, kdy tě zabijí, může to být i teď –"

„Buď zticha!" Stáhla uši k hlavě a zavrtěla hlavou.

Takže jsme ještě rozhádaní, skvělé, pomyslel jsem si. A tak jsem v naprostém tichu začal střádat plány na útěk.