Plameny smrti

7. Příběhy [BLIZZARD]

Celá dvanáctičlená smečka už se mi stihla celá představit, ale stejně v té spoustě jmen mám zmatek. Já jsem pro ně zatím byla jen Omega, za což jsem byla vděčná.
Blizzard... To jméno mě štípalo na jazyku. Připadalo mi, že mě váže k Flameovi a minulosti...

Občas jsem přemýšlela nad změnou jména. To by to celé zapečetilo. Nová smečka, nové jméno... nový život. Snad i nový druh? To těžko... Spíš jsem doufala, že ne. Ale jméno by nebyl špatný nápad. Jako Blizzard jsem se navíc zatím představila jen Alfovi a Maple. Ale ne. Jednou Blizzard, navždy Blizzard, huh?

Co mě ovšem udivilo na této smečce, bylo poměrně volné a přátelské postavení. Žádné kruté nebo přísné podmínky. To vůbec. Alfovi dokonce někteří vlci, hlavně jeho nejbližší směli říkat jeho pravým jménem – Avalanche. Všichni se k sobě chovali, jako by byli odvěcí přátelé.

Unaveně jsem zívla. Byla jsem ve smečkách zvyklá na spoustu povinností, teď jsem se spíše nudila.
Skoro celá smečka seděla uprostřed tábora v kruhu, povídali si příběhy a smáli se. Jen hlídka byla pryč.

Náhle mě někdo dloubl do ramene.
„Omego?"
„Hm?" natočila jsem hlavu na zvláštně modrošedě zbarveného vlka, který se mi představil jako Frost.
„Nechceš za námi? Je nám docela blbé, jak tu tak sedíš sama."
„Ne... Mně by právě bylo blbé jen tak tam přijít a vtlouct se mezi vás."
„To vážně nevadí, vždyť mě za tebou přímo poslali..." přesvědčoval mě a mile usmíval. Tihle vlci asi vážně nemají ponětí, co to je 'smrt', 'krev' nebo 'bolest'. Všichni jsou takoví mírumilovní... Co když bude hrozit boj? Utečou?
„Haló?" zamával mi tlapou před očima.
„Promiň. No, dobře... Tak půjdu."

Znovu se usmál a já jsem nejistě po jeho boku došla za ostatními a lehla si k nim. Pokud mi paměť na jména dobře slouží, seděla jsem vedle dvou hlídkařů: Marble – bílé vlčice s šedými vzory a Abysse, což byl šedý vlk s černými a bílými fleky. Zbylí dva hlídkaři – Maple a Feather byli právě na hlídce.

Abyss měl hlavu položenou na tlapách a zaujatě poslouchal příběh, jež vyprávěla nejstarší členka smečky, jménem Truth. Příběh jsem ale já sama skoro nevnímala.

„... a tak náš hlavní hrdina zemřel poměrně hrdinskou smrtí, ne?"
Co to bylo za smrt...? Docela by mě to zajímalo.

„Další příběh je můj oblíbený, je o vlčím démonovi jménem Bestie!" zvolala nadšeně starší vlčice.
Celá jsem se napnula a zježila se mi srst. Drápy jsem zaryla do země.
Marble vedle mě se zasmála: „Neboj Omego, je to jen příběh. Bestie neexistuje, ačkoli její jméno zní strašlivě..."
Měla jsem chuť jí něco zařvat do obličeje, ale místo toho jsem se radši uklidnila a opět ulehla na své místo.

„Bestie je údajně černý vlk se zlatýma očima, který si jednou za čas najde svoji oběť... Vstoupí do jejího těla a občas ho ovládne i s myslí, čímž oběti zničí celý život. Až ji potrápí dostatečně – zabije ji zdlouhavou bolestivou smrtí a její tělo opustí. Pak najde jinou oběť a koloběh pokračuje. Bestie prý byla kdysi normální vlčice, kterou vlci zabili za vraždu, kterou ale neudělala. Tak se teď takto mstí. Je to ale jen povídačka..."
Zase jsem přestala vnímat. Hlas Truth se dostal do pozadí mé mysli a já slyšela smutné tlučení mého srdce.
Zdlouhavá smrt? Mně to přišlo jako chvilička...

„Kam jdeš Omego?" otočila se na mě Marble, která si všimla, že vstávám.
„Potřebuji se jen trochu projít. Smím?"
„Jistě, jen... Bestie opravdu není, neboj. Jsou to jen pohádky pro nezbedná vlčata. Ty sis to vzala nějak hodně k srdci a – "
„Chápu. Děkuju," odsekla jsem a odklusala pryč.

Neexistuje... To tak...
Vzpomněla jsem si na malého Flamea s Shadowem. Jaké to vlastně pro Flamea bylo? Cítil, když do něj Bestie "vklouzla"? Mohl se bránit? Kolik bolesti musel zažívat...?

Na začátku jsem nechápala, proč se mi vyhýbal... Pak už to všechno do sebe zapadlo. Snažil se mě chránit.
Opravdu jako z nějakého příběhu pro vlčata...
Z tábora jsem nevyšla, jen jsem si opět lehla na zem. O čem Truth vypráví teď? O Bílém Ďáblovi? To by bylo ještě lepší, že...?
Nepřijdou na to. Stačí krotit plamínky. A hlavně sebe...

Povzdechla jsem si a lehla si na nejbližší kámen. Byl poměrně velký, ale i přesto jsem musela stočit ocas a skrčit nohy, abych se na něj vešla.
„Omego?"

Natočila jsem hlavu za sebe. Stál tam Feather, mladý hlídkař.
„Ano?"
Šedý vlk se na mě nejistě podíval.
„No... Ty víš, že Bestie existuje, viď?"
Strnula jsem. Nevěděla jsem, jak odpovědět, ale nakonec jsem usoudila, že lhát asi nemá cenu. „No... Ano. Ty také?"

Feather kývl a pak sklonil hlavu. „Zabila mou babičku."
Babičku? Bestie jí tedy nechala poměrně dlouhý život... Nejspíš to byla oběť hned před Flamem...

„To je mi líto, Feathere... Já díky ní přišla o nejlepšího kamaráda..."
„Kamaráda?"
Protočila jsem očima. „Ano, kamaráda."
„Byla jsi přítomná jeho smrti, viď?" zeptal se tiše a smutně.
„Ano..." řekla jsem chraptivým hlasem a odmlčela se.

„Já taky... Nic pěkného to není. Promiň ale, jestli jsem se tě nějak dotkl. Jen... Tohle je citlivé téma i pro mě a jsi jediná, kdo to ví. Přišlo mi ale správné to říct zrovna tobě. Ať se to ale prosím dál nedostane..."
„Jistě, slibuji," usmála jsem a malému vlčkovi povzbudivě olízla uši, „teď bychom se mohli vrátit do tábora, co říkáš?"
Feather kývl a také se usmál.

Tohle dospívající vlče mi bylo zatím sympatické. Prošlo si tím samým, co já. Tedy, pokud nelže...