[Pokračování mojí první knížky Modrý Oheň. Pro porozumění si ji přečtěte, Plameny Smrti na ni mírně navazují a mohly by spoilerovat. Spoilerovat může i tenhle popis, tak pokud si to nechcete zkazit - tohle je poslední varování.]
•••
Blizzard se stál...
Stále slabé, avšak sílící sluneční paprsky jara se příjemně opíraly do srstí skupiny vlků shromážděných na mýtině, lemované několika stromy. Slunce svítilo přesně doprostřed toho místa, malé mladé listy stromů vrhaly jemné stíny jen kolem dokola, jako by všechny přítomné v kruhu uzavřely. Mezitím se ptáci marně pokoušeli svým zpěvem přehlušit ruch mezi vlky.
V Avalanchově smečce bylo odedávna zvykem jednou za čas se sejít k vyprávění příběhů. Scházela se naprosto celá smečka a jeden ze členů byl vybrán jako vypravěč. Pro smečku to byly velice důležité momenty společně stráveného času, uvolnění a také udržování starých legend stále při životě.
Teď přišel den, kdy byl s vyprávěním na řadě Tharet. Ve výběru příběhu, který bude vyprávět však měl již dávno jasno. O trojbarevném vlkovi se slýchalo, že byl posledním vlkem, kdo kdy spatřil Bílého ďábla a Bestii, ačkoli jen někteří tomu opravdu věřili. Všichni se však shodli, že umí poutavě vyprávět, a tak na něj s očekáváním hleděli.
Marble, bílá vlčice se stříbrnými flíčky, stočená po Tharetově boku, vlkovi povzbudivě olízla uši a Thareta zahřálo u srdce, když pocítil důvěru, kterou do něj smečka konečně vložila.
A do Melii, dodal v duchu, když pohlédl na lišku, která vedle něj seděla z druhé strany, a pobaveně se na něj šklebila. Vděčil za to mimo jiné právě i Marble, která se za něj mnohokrát přimlouvala a hájila jeho důvěryhodnost. Ostatním líčila o té osudné vánici, kdy jí zachránil před umrznutím. Získal si tak také přízeň Marbleina bratra Abysse a stali se skvělými přáteli. Melia se smečce zas osvědčila, když pomohla s rozlousknutím záhady Featherovy smrti.
S myslí zaplavenou vším tím povzbuzením Tharet snáze překonal svoji zdráhavost a nervozitu a předstoupil doprostřed kruhu vlků. Všechny je přejel pohledem. V hloubi duši cítil jakousi povinnost, jako by byl zavázán předat dál, co se od Blizzard dozvěděl, a čím mohl vyvrátit po generace se táhnoucí mylné domněnky.
Ještě než však stihl začít, přiřítilo se k shromážděným vlkům malé vlče. Lapalo po dechu a vrhalo na všechny vítězoslavný pohled.
Někdo mládě podrážděně okřikl: „Kdepak jsi byla, Ivy? Říkala jsem ti, že nesmíš přijít pozdě!"
Vlče něco zabrblalo, protočilo očima a přiskočilo na místo, odkud mohlo být Tharetovi nejblíže. Upřelo na trojbarevného vlka pohled nezbedných očí a vykřiklo: „Budeš nám vyprávět o Bílém ďáblovi? O tom, jak roztrhal Bestii na kousky? Taky bych udělala to samé!" Hrdě vyplo svou chundelatou hruď.
Tharet se zarazil a rázně zavrtěl hlavou. „Ne, ne. Tedy, samozřejmě, že budu vyprávět. Ale Bílého ďábla bychom asi neměli hodnotit tímto způsobem. To, co se vám snažím ukázat je, že vlci z linie Bílého ďábla byli vlci mnohých stránek a odlišných vrstev povah. Není možné tu popřít všechny vraždy a jen vyzdvihovat ty dobré věci, co nám Bílý ďábli dali. Na druhou stranu je ani nemůžeme označit za pouhé ničemné a bezcitné vrahy, jejichž jedinou náplní života bylo zabíjet. Obrázek o nich si nikdy nemůžeme udělat, pokud se nebudeme dívat z různých úhlů pohledu. Všichni byli různí a tedy i různě si vybírali, zda se přiklonit k věcem lepším či horším. Já to vše teď chci shrnout a zakončit to posledním Bílým ďáblem, a ano, ten nás Bestie opravdu zbavil."
Z houfu vlků se opět ozvalo varovné zasyknutí a vlče bylo nuceno odcupitat. „Pojď sem Ivy, a nech Thareta konečně se dostat k samotnému příběhu!"
Vlk, jenž se chystal povídat, se vděčně usmál a pohodlně si složil ocas k tlapám. Cítil hřejivý a příjemný klid z pocitu, že dělá dobrou věc, zvlášť v kontrastu s vypjatou situací a podmínkami, za jakých ten samý příběh slyšel on sám. Blizzard musela vyprávět svižně, zatímco na ni ve stínech čekala Bestie, za zády jí dýchala smrt. On před sebou však měl už jen laskavé pohledy ostatních členů smečky, kteří ho mezi sebe přijali. Žádná Bestie už nehrozila, a za to vděčil právě té bílé vlčici.
Tharet všechny ještě jednou přejel pohledem a nadechl se.
„Kdysi dávno v jedné smečce žili dva vlčí sourozenci..."
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Tak tedy, šťastný konec? Nešťastný konec? Řekla bych, že to záleží na tom, jak to posoudíte vy sami :)
Každopádně to už opravdu je konec. Následovat už bude jen mé závěrečné blábolení.
Děkuji všem, kdo to dočetli až po sem! :D Jste úžasní ❤️
