[POHLED TŘETÍ OSOBY]
Melia uháněla podle stručných navigací k pravděpodobné lokaci vlčí smečky, jež jí poskytl Tharet. Zraněná tlapa i vysoká vrstva sněhu ji však nepříjemně zpomalovaly a znemožňovaly rychlejší postup, a lišku to silně rozmrzelo. Zakázala si však Tharetovi cokoli vyčítat, ačkoli tomu už byla mnohokrát blízko. Musí ho nechat vyslechnout od Blizzard, co potřebuje, ujišťovala se, že pak konečně přijde. Nicméně se nemohla zbavit hrozivé představy, že Blizzard možná špatně propočítala svůj plán a Bestie by přišla dříve.
No tak, Melio, to se nějak vyřeší. Teď se soustřeď na to, co máš udělat ty.
Liška pokračovala v odvážném zápase s povrchem, do nějž se neustále bořila, a očima se zároveň snažila vyhlížet místa, kudy se nejpravděpodobněji smečka vydala. Právě prostupovala plochou a naprosto holou krajinou, kde se netyčila ani jediná větev stromu.
Vše pohřbila těžká masa sněhu a na dohled bylo všude jen prázdno. Nebe i země jako by do sebe vtekly a sjednotily se v jedinou bílou nicotu. A uprostřed toho všeho se trhaně pohyboval jenom maličký zrzavý flíček.
Melia cítila, že její tempo ztrácí i na té alespoň nějaké intenzitě, kterou mělo ze začátku, a z tlamy jí vycházely obláčky páry. Byla by se zastavila, kdyby její zrak neupoutalo cosi v dáli. Vysoký strom, za nímž se začaly postupně vynořovat další a další, jako nějaká jeho věrná družina. Ten vysoký je všechny převyšoval alespoň dvakrát a vypadal, jako by lišku vítal.
Melia si oddechla úlevou, začínala už totiž mít pocit, že jen chodí v kruzích. Teď se před ní však začal po dlouhé době zjevovat les, krajina, kterou znala nejlépe a nabízel jí svou otevřenou náruč. Vegetace zde byla zesláblá zimou a i tady se podepsaly jisté dozvuky mrazivé vánice na několika spadaných stromech. Tyhle však zdaleka nepůsobily tak ponuře jako některé osamělé mimo les, většina zhroucených stromů zde totiž měla alespoň šanci se zachytit o nějaký jiný blízký strom. Společně dokázaly proti mohutnému a zuřivě běsnícímu vichru, který se tudy nedávno prohnal, vytvořit mnohem odolnější zábranu, než stromy samotáři.
Lišku mimo jiné potěšilo i to, že se zde díky košatým korunám z větví neusadilo na zemi tolik sněhu, byl tu prakticky pouze lehký poprašek, a tak se jí zase postupovalo o něco lépe. S jiskrou veselí, která v ní znovu vzplála, mířila hlouběji do lesa, do míst, kam už nepronikalo tolik zesláblých slunečních paprsků. Stromy nad ní začaly tvořit těžko proniknutelnou oponu a vrhaly dolů šedé stíny.
A pak se ozvalo zaštěkání, varovný signál. Následoval dusot tlap, další poplašený štěkot a tiché, výhružné vrčení.
„Liška!" ozvalo se odněkud ze zmrzlého porostu nepřátelským tónem. Když původce toho zvolání vystrčil hlavu, promluvil znovu, tentokrát však s naprosto odlišným zabarvením hlasu: „... ale naše liška?"
Melia, v níž ještě před chvíli hrklo panikou, se na vlka – Abysse – obrátila a v očích se jí zračily zmatené pocity. Na jednu stranu byla ráda, že objevila Avalanchovu smečku. Na druhou stále nebyla přesvědčená o jejich postoji k ní, a teď tak trochu zatoužila, aby Tharet přeci jen šel s ní. On, jakožto vlk, byl dost možná to jediné, co smečku přesvědčilo je přijmout, teď však byla Melia sama a připadala si nesmírně zranitelná a vystavená nebezpečí.
Kolem ní se začal tvořit kruh z vlků, kteří postupně také přicházeli. Liška trochu nejistě těkala pohledem z jednoho na druhého, ale nedbajíc svých vnitřních pocitů a varování se snažila alespoň navenek působit hrdě, odhodlaně a hlavně odvážně. Napnula svůj rezavý ocas a čekala, co dál.
ČTEŠ
Plameny smrti
Aventura[Pokračování mojí první knížky Modrý Oheň. Pro porozumění si ji přečtěte, Plameny Smrti na ni mírně navazují a mohly by spoilerovat. Spoilerovat může i tenhle popis, tak pokud si to nechcete zkazit - tohle je poslední varování.] ••• Blizzard se stál...
