Plameny smrti

24. Čtyři stromy [THARET]

Zdravím a přináším další kapitolku. Za poslední dobu je to asi v rekordním rozmezí od té předešlé, kéž to dodržím :D
A kdyby někdo nečetl názvy – narozdíl od té minulé, která byla jako jediná z pohledu Frosta se tady opět vracíme k Tharetovu pohledu.
Užijte si čtení!

Zmateně jsem vyběhl ven. Najednou mi připadalo, že mi svět zmizel před očima a vše nahradila bílá prázdnota. Kam zmizel ten modrošedý vlk? A Melia...?

Trochu se mi sevřel žaludek při pomyšlení, že zraněná liška se někam zatoulá, ale rozhodl jsem se snažit se udržet si chladnou hlavu. Třeba to bláznivé počasí brzy ustane.

Přeskakoval jsem hroudy sněhu a s každým dopadem, jenž následoval výskok, přišlo zaboření se do hlubokého sněhu a ledový šplíchanec na čumák.

Jindy se mi zas z ničeho nic ztratila země pod nohama a já dosáhl stejného výsledku jako při přeskakování. Měl jsem pocit, že se prakticky nikam neposouvám, protože to hlavní, co jsem musel řešit bylo, abych se vůbec vyškrábal zpět na tlapy.

Naděje, se kterou jsem vyhlížel jakýkoli úkryt postupně slábla, až se zlomila téměř dočista. Oblaka na mě svrchu shlížela a neproniknutelně obestřela slunce, stejně jako sníh zahaloval půdu pod mými vrávorajícími tlapami. Nade mnou, pode mnou i kolem mě, všude byla šedobílá nicota. Měl jsem pocit, jako bych přišel o zrak i čich, neboť jakýkoli pach byl mohutně vyjícím vichrem bez řádu roznesen po okolí. Musel jsem se tedy pohybovat pouze dle hmatu a do toho poslouchat právě ono kvílení větru. Při každém jeho pronikavém zakvílení se mi více a více ježila srst a tuhla krev v žilách. Dokázal jsem si ale představit, že na tom druhém se podílí i nenadálý mráz.

Instinktivně jsem rozmrkával vločky, které mi vichr posměšně vhodil do očí vždy, když prosvištěl kolem. Vidění v mém zorném poli to však nezlepšilo ani o kousek.

Postupně jsem však měl pocit, že povrch pode mnou začíná být kopcovitější. Hroudy sněhu se zvětšovaly a zdálo se snad dokonce, že některé mají občas, místo obyčejně bělostných zakulacených čepiček, hrbolaté kamenné.

Takových hroud pak začalo přibývat a jejich vrcholy byly čím dál tím odhalenější. Díky jejich povrchu bylo pro vítr mnohem snadnější z nich nově dopadající sníh rozvát ještě před tím, než by se stihl usadit a vrstvit, jako tomu bylo u travnatých plání, přes něž jsem se plahočil na začátku téhle spouště.

Kamenné kopy postupně dosáhly výšky, která byla zhruba dvakrát taková, jako ta má. Pokoušel jsem se najít nějaký z kamenů, který by mi dokázal poskytnout svoji závětrnou stranu a já si mohl alespoň na chvíli vydechnout, než budu přemýšlet, co dál. S výdechem jsem se usadil do nižší vrstvy sněhu u jednoho takového kamene a sledoval, jak mi z nozder vychází obláčky páry. Plíce mi řezal mrazivý vzduch.

Schoulil jsem se do sebe, tiskl se ke kameni a snažil se kolem sebe udržet veškeré teplo, které jsem si udržet mohl. Jakýsi hlásek mi však nenápadně napovídal, že bych neměl nehybně setrvávat příliš dlouho...

Pozvedl jsem hlavu a začal mžourat kolem sebe. V tu chvíli jsem však měl pocit, že se v dáli cosi shrbeného tyčí a nad čímsi se sklání jako nějaký strážce. Obklopil mě strach, ale v mém nitru zároveň vzklíčila zvědavost a záchvěv naděje. Ty nakonec přerostly přes mé původní obavy a já byl opět přemožen vydat se na cestu.

Klopýtal jsem k tomu místu, jak jsem mohl. Brzy se ukázalo, že ten podivný strážce je ve skutečnosti strom. Holý, bez jediného lístečku, už částečně nalomený, nepochybně díky větru. Pokrouceně zhlížel na své tři bratry, kteří kruté síle vichřice už podlehly a teď se zlomeně rozprostíraly na zemi jeden přes druhého. A sníh, který se sypal kolem jediného stále zarmouceně stojícího ze čtyř stromů, ty zbylé mezitím mlčky pohřbíval pod chladné vločky.