First Snow (Minsung)

1.

„na internetu píšou, že by dneska večer měl přijít první sníh” Jeongin odlepil oči od telefonu a prohlédl si všechny, co tu s ním sedí u stolu v menze.

„to by ses konečně mohl vyznat” Felix se nadchl a otočil se na Chana, který sedí o několik stolů dál se svými kamarády. Poté se otočil na Jisunga, který si jen povzdechl a hlavu si opřel o dlaň

„to bych ti taky mohl říct. Ale nejde to, nemůžu to udělat. Je to syn rodinného přítele. Je to jako se vyznat bratranci, přestože není” Jisung našpulil rty a koukal tam, kam koukal před chvílí Felix

„děláš z toho zbytečné drama. Je očividné, že tě má taky rád” Seungmin zavřel učebnici historie a začal se věnovat svým kamarádům. Přece jen, bylo to téma do kterého by rád zavrtal, ale zase má nějaké vychování

„všichni jste tak slepí. Jaký rád? Má mě rád, jo. Jako rodinu. Tak toho nechte, nemá smysl se tím zaobírat. Navíc, kdo věří na sílu prvního sněhu?”

„já tomu věřím, proto vytáhnu Changbina ven a když sněžit nebude, tak to stejně ničemu nevadí” Felix se zasněně usmíval. Všichni vědí, že Changbin pro něj má slabost a nikdy ho neodmitne. Toho Felix samozřejmě začal využívat. Horko těžko by se dalo věřit tomu, že spolu nebudou něco mít. Je to tak okaté.

„jako by to pro tebe nebyl klasický jiný den” Jeongin se uchechtl a plácl Felixe po rameni
„Changbin nepotřebuje první sníh, aby se do tebe zamiloval”

„ale bude to romantický” Felix nafoukl tvářičky

„to víš, že bude. Neměj strach” Jisung pokýval hlavou. Vzal do rukou batoh a něco tam hledal. Včera si od Hyunjina půjčil sešit a zapomněl mu ho vrátit. Teď je ten správný čas to udělat, dokud se ještě nachází v menze
„hned se vrátím” Jisung se i se sešitem zvedl ze svého místa a šel pomalu ke stolu, kde sedí Hyunjin, Changbin a Chan. Hrdlo se mu samozřejmě sevřelo a to vždycky, když viděl Chana. Přesto se rozhodl to ignorovat. Nemůže být s někým, kdo neoplací jeho city.
Jisung se zastavil a sešit položil na stůl před vysokého chlapce s dlouhými vlasy
„díky” Jisung se lehce usmál a měl klid na duši, že už vrátil to, co měl. Nemusel se starat o cizí věc

„nemáš za co” Hyunjin pokýval hlavou a Jisunga si prohlédl. Bylo mu zvláštní, že se baví s nimi, ale vybral si skupinku jiných lidí. Pihatý blonďák, kluk který by pohledem dokázal zabíjet, přitom je roztomilý, jako štěně a dítě. Popravdě, asi se k nim hodil.

„co děláš dneska na večer?” Chan se optal, když mu na mysl vylezla jeho dnešní aktivita

„hmm, nevím asi nic zásadního, proč?”

„dneska máme přijít na večeři, tak jestli budeš u stolu, nebo zase zalezlý s nějakou výmluvou” Chan pokrčil rameny a sledoval Jisunga, který o tomhle slyší prvně. Nikdo mu doma neřekl, že budou mít zase společnou večeři

„oh. Asi se budu učit, těžko říct” Jisung se nachvilku zamyslel. Nebyla to úplně výmluva. Jen trochu. Chana potkat nechtěl, protože by jen trpěl a za to mu to nestálo. Teď to bylo nezbytně nutné, protože šel za Hyunjinem a ten se od Chana taky těžko hne

„takže už máš výmluvu” Chan se uchechtl a pokroutil hlavou

„není to výmluva, je to fakt. Někteří z nás se na následující testy musí učit. Ne každý má hlavu, jako ty”

„mělo by mi to lichotit, ale nelichotí. Je to jako by ses mi vyhýbal. Není to poprvé, jsme přece skoro jako rodina. Jedná večeře tě nezabije” Chan si pomlaskl a odložil hůlky, které do teď držel v ruce