First Snow (Minsung)

14.

„jak dlouho ještě budeš koukat do blba? Hyunjin se tě na něco ptal” Felix zatřepal s Jisungem. Všichni seděli v bistru za účelem se najíst. Jen Jisung se svého jídla ještě nedotknul a jen koukal před sebe. Hlavu měl plnou myšlenek, ale zároveň nad ničím nepřemýšlel.
Je to už pár dní, co je Minho pryč. Jediné, co o něm Jisung ví, tak je to, že se ozval Felixovi. Toť vše. Nic víc, nic míň.
Bylo až smutné a srdce rvoucí, že Jisung nemůže zapomenout. Uvědomění vlastních citů, je občas bolestivé. Nehledě na to, že se je snažil schovat. Nechtěl je jen tak ukázat. A teď?
Teď může jen trpět a mlátit se do dohlavy, že neudělal první krok. Že nepřemluvil Minha, aby zůstal. Aby nikam neodchazel.
Co teď asi tak dělá? Je se svojí přítelkyní? Jistě že. Jak by nebyl.

„posral jsem to, že?” Jisung zvedl pohled k Chanovi, který si netroufl souhlasit. Najednou viděl, že se Jisung cítí stejně, jako tenkrát Chan. I když u obou to bylo jinak. Chan si to rozházel u Jisunga a Jisung u Minha.

„nemám právo na to, abych tě soudil” Chan si povzdechl. Jak rád by teď vrátil čas a s mladším si ten den v klidu popovídal a nakonec by to dopadlo jinak. Jenže, tohle byl možná Jisungův osud. Nikdy nebyl schopný najít tu správnou cestu k lásce. Vždycky se vydal špatným směrem a narazil.

„Channie hyung....” Jisung lehce zakňucel, když se mu nedostalo odpovědi, kterou možná čekal. Jenže teď si myslel, že mu starší bude trochu oporou. Bylo to zvláštní, že?
Jisung řekl, že si ho už nikdy nepřipustí k tělu a teď to dělá. Vlastně se snaží nalepit na každého. Dělá přesně to, co chtěl Felix, aby Jisung dělal. Aby se nestranil, aby s nimi mluvil.

„já nevím, co ti na to říct Sungu. Prostě, na to musíš přijít sám” Chan se na něj díval s očima plnýma lítosti a lehkým úsměvem, který měl dodat na komfortu.
Jisung nad tím rozhodně nechtěl přemýšlet. Nebo aspoň ne sám. Stačí mu probdělé noci.

„ahh.... To je jedno” Jisung sklopil hlavu a hrál si se svými prsty. Byl jako malé dítě, které seřvali za to, že něco provedl. Vlastně on něco provedl. Nechal Minha odletět, sakra!

„vlastně to není úplně jedno. Jestli se budeš takhle neustále obviňovat, tak se nikdy nepohneš a zůstaneš zamrzlý na jednom místě s myšlenkama na mého bratrance” Felix plácl Jisunga po rameni. Měl pravdu, nemohl tohle dělat do nekonečna. Měl by se prostě odpíchnout a jít si hledat někoho, kdo pro něj bude ten pravý.
Jenže, bylo to jako hledat jehlu v kupce sena. Nemožné.
Jisungovo srdce momentálně prahlo po někom, komu se oddal.
Jak moc se to muselo zamotat?

„ah, nikdo z vás mi nic neřekl a přitom je to moje chyba, že se už nechce vrátit.”

„ne, to neříkej” Seungmin hladil Jisunga po zádech
„není to tvoje chyba, rozhodl se takhle sám a my musíme jeho rozhodnutí respektovat”

„Minmin má pravdu hyung. Není důvod, aby ses obviňoval. Jen si ubližuješ” Jeongin se přidal k nim. Bylo mu Jisunga líto. Už dlouho ho takhle neviděl. Vlastně to jikdy nebylo až tak špatný

„řekl bych ti, že můžeš letět za ním, ale asi by to nebylo správné”

„máš pravdu Felixi. Nebylo by to správné. Co kdyby se Jisung nevrátil? Něco by se mu stalo? Vůbec nad tím nepřemýšlej” Changbin okamžitě zarazil tok Felixových myšlenek, které by mohly vést k naprosto šílenému nápadů a Jisung by do toho šel, jen aby mohl potkat Minha

„já jen, je to jediný způsob, jak Minha vidět...”

„a to je ono, všem chybí a už se nevrátí. Je to moje chyba, měl jsem ho zastavil a ne popudit. Jsem tak hrozně sobecký” Jisung schoval obličej do dlaní a chtělo se mu opět brečet. Už nevěděl co dělat. Buď byl na přednáškách, nebo byl sám v pokoji a brečel. Nic mezi tím, pokud nebudeme počítat, jeho kamarády.