First Snow (Minsung)

6.

„co se včera stalo?" Felix koukal na Jisunga, který za sebou právě zavíral dveře od domu a upravil si svojí bundu. Dopl jí až ke krku a šálu pořádně uvázal, aby ho hřála.

„nemám vůbec tušení, o čem to mluvíš." Jisung schoval klíče do kapsy a poté se konečně podíval na svého kamaráda, který byl lehce zmatený, proč mu Jisung volal v dobu, kdy Felix sotva vyleze z postele, aby se nachystal na přednášky.

„nehraj hlupáka. Proč jsi chtěl po mně, abych tě vyzvedl a šel s tebou do školy? A vůbec, proč jsi byl včera nalepený na mým bratranci?" Felix si založil ruce na prsou a nehodlal uhnout pohledem. Co kdyby si Jisung stihl vymyslet nějakou dobrou výmluvu a jemu by to uniklo?

„nebyl jsem na něm nalepený," menší zalhal. Rozhodně si pamatoval, jak byl Minhovi blízko. Jak cítil jeho dech a jak měli blízko obličeje. Pamatoval si, jak Minha objímal. Všechno se mu to vybavuje, jako by to bylo před pár sekundama.
Jisung koukal do prázdna a samolibě se usmíval. Přišlo mu to všechno zvláštní, ale proč? Občas se prostě stane, že začneme mít simpatie k cizímu člověku.
Mohl za to všechno snad ten blbý první sníh? Nebo to byla čistá přitažlivost? Jistě, že Jisung nebyl odpudivý, ale nikdy si nedokázal představit sám sebe s někým, jako je Minho, nebo možná dokonce Chan.
Oh, dokázal. Ovšem, nikdy to nebyla realita.
Jako kdyby žil dva životy. Jeden, kdy se bezhlavě do někoho zamiluje, ale není schopný se svěřit. No a druhý, kdy si vytváří vlastní nerealnou realitu a tam se mu spokojeně žije.

„ten tvůj úsměv tě prozradil. Možná, kdybych vás včera neviděl, tak bych tomu uvěřil. Ale moje oči to viděli všechno. Úplně všechno." Felix vykulil na Jisunga oči a přiblížil se k němu. Vypadal, jako by mu ty oči měly vypadnout z ďůlku.

„zaprvé, neval na mě ty tvoje bulvy a zadruhé, když jsi to viděl všechno, proč se ptáš?" Jisung se rozešel od domu k bráně, aby mohli opustit pozemek
„prostě se to tak samo stalo."

„stalo? Jen tak se stalo, že jsi objímal Minha? Jen tak?" Felix šel vedle Jisunga a neustále do něj něco hustil. Byl skoro jako rádio a nechtěné reklamy, které člověk nemohl přeskočit a musel je otráveně poslouchat. Jediná možnost, jak se tomu vyvarovat, bylo že by ho vypl. Ale jak mohl vypnout Felixe? To byl nesmysl. Leda, že by si nasadil sluchátka a dělal, že jde sám.
Jenže, je nějaký důvod, proč si Felixe zavolal. Nechtěl jít sám, skoro se rozmýšlel jestli chytí Felixe za ruku, jako ve školce a nebudou s nimi houpat.

„prosím, neřeš to. Nechci o tom mluvit. Jsi hrozně zvědavý. Lezeš mi na nervy." Otravnost, neustálé naléhání a přehnané reakce. Prosím, to je přesně Lee Felix. Kdyby to šlo, tak už by měl Jisung vymluvenou díru do hlavy. Byl jako kafe mlýnek, prostě se téměř nezastavil. Co z toho, že byl roztomilý. Pihy na obličeji, roztomilý kukuč, malý nosík a krásné hluboké oči. Byl hrozně otravný, jako moucha.
Jisung už protočil tolikrát očima, že si myslel, že se mu budou zachvilku protáčet sami neustále dokola a nezastaví to.
Taky přemýšlel, jak je možné, že to Changbin dokáže s Felixem vydržet. Copak má tak velkou trpělivost? Nebo snad nervy ze zlata?

„ale já to chci vědět. Minho je můj bratranec a ty nejlepší kamarád. Cítím se divně, když nic nevím." Bylo to tu zase. Hraní na city? Ne tak úplně. Spíše nastala doba, kdy se Felix bude snažit vytáhnout z Jisunga co se stalo. Bude k tomu používat veškeré argumenty, co ho napadnou

„prozatím věř tomu, co jsi viděl. Ale nic si nedomýšlej. Viděl jsi, jak jsem objal tvého bratrance. Bylo to, protože mi zachránil život." Jisung si povzdechl a koukal na cestu před sebou. Nebylo tajemstvím, že šli pěšky. Jisung raději chodí takhle, než aby se s někým mačkal v autobuse. Navíc to není tak daleko.