First Snow (Minsung)

3.

Jisung seděl doma v obýváku na gauči a koukal ven z okna na zasněženou ulici. Mohlo to být poklidné odpoledne, kdy si mohl odpočinout. Jenže to tak není, v televizi běží nějaký akční film a on přemýšlí nad tím, jaké divadlo zase předvedl. Absolutně si nevšímal okolního světa.
Kdyby je někdo přišel vykrádst, tak o tom ani neví a bude si sedět na gauči a čučet z okna, jako to dělá teď.
Celkově mu hlavou nevrtalo ani to, co se stalo s Chanem, jak to že měl možnost znovu vidět Minha. Byl překvapený, že je to Felixův bratranec. Sám by si to vůbec ani nemyslel.
Jenže, to je teď vedlejší. Nedokázal popsat, jak se vlastně cítí, že cizí člověk, kterého potkal včera večer, je mu bližší, než si myslel.
Myslel si, že už ho nikdy neuvidí, ale osud si myslel něco jiného.
Být bezhlavě přesvědčen o tom, že se to nemůže stát, je hloupost. A to si to Jisung právě také uvědomil.
Vlastně ani nevěděl nad čím přemýšlet dříve. Nad Chanem, nebo nad Minhem?
Oba dva bude mít stejně neustále na očích.
Bude je potkávat každý den aspoň jednou. Ale vymýšlení výmluv, aby se jim mohl vyhnout, byla celkem blbost. Musel se s tím smířit.

Vlastně, ani mu nevadilo, že bude Minha potkávat déle. Ještě stále mu byl vděčný za to, že s ním byl v dobu, kdy mu bylo nejhůř a přitom nemusel. Mohl okolo něj projít, jako to dělal každý jiný a nechat ho brečet. Jen Jisung nechápal, co ho vedlo k tomu se zastavit a věnovat svůj drahocenný čas někomu, jak je on.
A vzpomínka na ukradené srdce. Jisung se začal hned červenat

„dobrý postřeh, nejsi detektiv?” Jisung pokroutil hlavou a posmrkl. Cítil, jak ho tváře a nos zebou zimou

„kdybych byl, tak bych tě zatkl za ukradení mého srdce tvojí roztomilou tvářičkou” starší se usmál a sundal si šálu, která ho zahřívala. Přešel blíže k Jisungovi, který nevěděl co má čekat, ale nebyl schopný se pohnout z místa.
Starší omotal svojí šálu Jisungovi okolo krku, tak aby mu trochu zakryl i tváře a zapnul mu bundu, kterou si Jisung nezapl v zápalu hněvu a smutku. Nemohl se divit, že je mu zima. 

Jisung si rázem vzpomněl i na to, že měl dneska okolo krku Minhovu šálu a úplně na to zapomněl. Zapomněl, že mu ji chtěl vrátit hned, jak ho znovu potká. Vlastně ani netušil, že mu Minho daroval hned několik úsměvu, které naznačovaly, že přítomnost své šály postřehl, ale neřekl si o ní.

Jisung si přitáhl nohy k sobě a opřel si hlavu o kolena. Jeho oči stále studovaly třpitící se bílý sníh a klidně dýchal. I přesto, že jeho srdce tlouklo jako o závod. Jako kdyby chtělo vyskočit. Stačilo jen pomýšlet na Minha.
Na Minha ve světle lamp a poletujícího sněhu. To všechno ho dělalo daleko více hezkým, než normálně je. Jisungovi to až bralo dech. Jak mohl být někdo tak pěkný?
Jasně, že nepočítal Hyunjina, který se tím mohl pyšnit a věděl o tom. Jenže Minho byl normální, nikomu se nechlubil tím, že je pěkný. Snad si to ani neuvědomoval. Taky to neměl zapotřebí.
Jen Jisung si myslel něco jiného. Pro něj byl naprostá dokonalost. Skoro jako anděl, který se mu zjevil, zrovna když mu bylo nejhůře. I když je to jen obyčejný člověk. Jisungovi prostě uvízl v hlavě.

Jisung se po nějaké době přemýšlení zvedl z gauče, vypnul televizi a odešel do pokoje. Byl unavený, no možná více vyšťavený.
Vlezl si do postele a s myšlenkou, že se určitě probudí až ráno, pomalu usnul. Jako kdyby to bylo to jediné, co teď mohl dělat.
Zakrytý až po krk teplou dekou. Hlavu zabořenou v polštářích a spokojený výraz na tváři.
V tuto chvíli mohl souhlasit, že postel je nejlepší přítel člověka.

....

Jisung se opravdu probudil až ráno. Unaveně otevřel oči a zamžoural na digitální hodiny, na nočním stolku. Bylo něco okolo osmé hodiny. První přednášku měl až v deset. Takže stále měl nějaký ten čas, se jen válet v posteli a pomalu se probírat, aby pak neměl problém vylézt z postele.