First Snow (Minsung)

10.

Zbytek víkendu proběhl nějak normálně. Jisung byl u sebe v pokoji a snažil se učit. Přesně takhle se odreagovával, aby nemyslel na to, co se stalo.
Lhal, když řekl, že Minha nemá rád. Protože ho opravdu nechce mít rád. Navíc po tom, co by byl někým kdo rozboural něčí vztah. Ať už to dělal Minho naschvál, nebo ne.

Jisung si povzdechnul. Seděl u stolu v menze sám a byl za to, tak nějak rád. Ráno přišel dřív, aby se všem vyhnul a nemusel je potkat. Dokonce i na oběd přišel až teď, kdy by za normálních okolností, už odcházel pryč. Taky, měl poslední přednášku už za sebou, takže tu mohl být jak dlouho chtěl. Mohl se v klidu najíst. Naštěstí neměl s nikým z jeho kamarádů přednášku.
Na druhou stranu zjistil, že porušil slovo, co si dal. Udělal drama a ještě se "odcizil" od svých kamarádů. Udělal to, co nechtěl.
Jisung se líně zakousnul do jablka a duchem byl úplně mimo. Koukal z okna co bylo opodál a přemýšlel, jak se z toho vymotat.
Měl by na Minha zapomenout? Jenže, copak to jde?
Možná, kdyby mu neřekl, že má přítelkyni a nevrtal se v tom, tak by teď bylo všechno dobré. Teda možná.
Jenže, teď se před Minhem ukázat nechce. Bál se, že se jeho city k němu zvětší a on pak bude zase jen trpět. Měl by se na to vykašlat. Stejně se Minho vrací do Číny.

Jisungovy myšlenky se mu v hlavě honily jako vichr. Nevěděl, jak to zastavit. Pít se mu jít nechtělo, věděl že by byl hned nametený a nic jiného ho nenapadalo.
Jisung si opět povzdechnul a zvedl se od stolu. Vzal si svůj batoh a dal se na odchod z menzi. V ruce stále své nakousané jablko, které vyhodil po cestě do koše a měl v plánu jít domů. Bylo to jediné, čím si teď byl naprosto jistý. Chtěl domů.
Nechtěl se s nikým vybavovat. I zprávy od Felixe ignoroval. Cítil se špatně, ale byl to jediný způsob, jak se uklidnit a začít racionálně přemýšlet. Prostě si od nich dát pauzu. Tohle byl poslední týden, kdy má přednášky a pak volno. Prostě chtěl vypnout.

Cestu domů si protáhl parkem. Sníh už byl znovu rozpuštěný a člověk se mohl jen klouzat na namrzlé cestě. Jisung našlapoval opatrně, ale zároveň koukal okolo sebe. Bundu zapnutou, batoh na zádech a ruce v kapsách. Nos červený od chladného vzduchu, který ho tu hladila po obličeji.
Lidi okolo něj chodili se spěchem. Každý někam spěchal a nechtěli se jen tak zastavit. Kdežto Jisung byl jiný. Čistil si hlavu, koukal na stromy na kterých se vytvořily rampouchy, sem tam se podíval na řeku, která protékala okolo, jinak mu bylo všechno jedno. Zhluboka se nadechl a nasál chladný vzduch do plic. Bylo to tak bolestivě uvolňující. Tím bolestivě to myslí vážně. Bolelo ho to. Ten vzduch byl tak studený, až si myslel, že pomalu zamrza zevnitř ven.

Jisung se dostal na místo, kde se poprvé potkal s Minhem. Nebylo to tu teď tak pěkné. Beton byl vidět, zmrzlá tráva, která už dávno nebyla zelená, byla vidět taky. Bylo světlo a nesněžilo. Přesto si stále pamatoval, když viděl Minha poprvé. Vypadal tak pěkně, až to bylo dechberoucí a okolí tomu dodávalo na kouzlu. Bohužel, byl jen lehce okouzlen a pravda mu unikla mezi prsty.
Jisung pomalu mrkal a snažil se nemyslet na ten den. Bylo to pro něj bolestivé.
Jak se jen tak bezhlavě mohl zamilovat, aniž by toho člověka znal? Nechápal se.

Proč nemohl být aspoň pro jednou šťastný? Copak bude mít neustále takovou smůlu? Je to vůbec fér? Ještě se nikdy nezamiloval tak, že by mu byly veškeré jeho city opláceny. Že by cítil, že na to není sám.
Vypadá to, že každá jeho láska byla pouze jednostranná a neopětovaná.

Jisung si povzdechl a zastavil se.
Opravdu vždycky, když se přijde, tak bude myslet na Minha? Bylo to nezbytně nutné? Nebylo, ale jeho hlava si dělala co chtěla. Srdce bylo raněné a jeho mozek chtěl Minha zpátky. Bylo to tak moc klišé. Klidně by se teďka otočil a utíkal by za starším, aby ho obejmul. Jenže na to nemá. Nemá na to, aby cítil jeho dotek když ví, že patří někomu jinému.