First Snow (Minsung)

8.

„říkal jsem, že tě vyzvednu” Felix mezi dveřma Jisungova pokoje, koukal na menšího, jak se ještě stále válí v posteli a něco si prohlíží na telefonu.
Jisungova máma pozvala Felixe dovnitř, protože věděla, že Jisung z postele ještě pořádně nevylezl.

„říkal? Nepamatuju si” Jisung věnoval Felixovi jen letmý pohled a dál se věnoval telefonu. Jasně že si včera řekl, že tam půjde a přestane dělat zbytečný drama. Ale ono se mu vážně nechce z postele. Navíc si nepamatuje, že by Felix něco takového řekl

„říkal! Včera než jsi odešel. Copak si to nepamatuješ, nebo mě taháš za nos?” Felix si dal ruce v bok a napruženě koukal na menšího. Věděl, že byl Jisung včera dost zvláštní, ale netušil, že se to s ním potáhne ještě dneska. Nebo to tak aspoň viděl

„nepamatuju. Vím, že jsi něco říkal. Ale nemám tucha co. A nevyváděj tolik” Jisung se pomalu zvedl z postele, stále oblečený v pyžamu. Telefon položil na noční stolek a šel ke skříní.

„ty ses ani nepřevlékl. Vždyť jsou tři hodiny odpoledne. To stávkuješ, nebo co?”

„prostě se mi nechtělo z postele, no. Nedělej z toho takovou vědu. Byl jsem jen unavený” Jisung pokrčil rameny a skříň otevřel

„chtěl jsi říct líný, ne?” Felix ho opravil a sám si sedl na Jisungovu postel, aby celou dobu, co bude čekat nemusel stát.

„nechtěl, to jsou jen tvé myšlenkové pochody” Jisung si vytáhl bíle tričko, černé tepláky a světle modrou mikinu. Boxerky, ponožky a mohl se vydat do koupelny

„fajn, tak ať ti to netrvá dlouho. Už se čeká jen na nás dva” Felix Jisunga popohnal a na posteli se rozplácnul. Co měl asi tak dělat, když musí na brzdu čekat.

„jo, pořád” Jisung opustil pokoj a vlezl do koupelny. Zamknul za sebou dveře a čisté oblečení položil na pračku. To, co měl na sobě, ze sebe sundal a vlezl do sprchy. Nechtěl nechat Felixe moc dlouho čekat. Není to slušné. I když, Felix mu bez zaklepani, taky vrazil do pokoje, jako nemířená střela.
Jisung pustil vodu, kterou si nastavil na příjemně telou a nechal, aby kapky dopadaly na jeho tělo. Zavřel oči a užíval si to chvilkové uvolnění, které mu dopřávala rychlá sprcha.

Netrvalo to dlouho a koupelnu opouštěl oblečený a se suchou hlavou. Byl připravený jít, i když se mu nechtělo. Nevěděl, jestli byl psychicky připravený vidět Minha, který mu očividně něco zatajuje. A Felix už věděl co.

O den dříve (u Minha v bytě)

„netušil jsem, že u mě budeš chtít dneska spát. Tos mohl říct ráno. Není to trochu na rychlo?” Minho koukal na Felixe, který s ním došel až ke dveřím bytu. Šel s ním celou cestu z univerzity, až sem. Měl v plánu z Minha vytáhnout, co se děje. Vadilo mu, že se jeho kamarád změnil a mohl za to jeho bratranec

„to víš, chci s tebou být chvilku sám. Vždyť jsme rodina, ne?” Felix se nevinně usmál a Minho na něj podezíravě koukal.

„jo jasně, jsme rodina” Minho strčil klíč do zámku a dveře odemknula, aby mohli vejít. I na té chodbě byla celkem zima a Minho si chtěl konečně sednout na gauč a pustit nějaký film. Byl pátek a to znamenalo, že si chtěl odpočinout.
Jenže, bude moct, když s ním je teď Felix? To asi těžko.
Oba vešli dovnitř a Felix zamířil hned do obýváku, kde hopl na sedačku a úlevně se opřel o opěradlo. Taky byl unavený. Celý týden byl takový hektický.
„zeptal bych se tě, jestli nemáš hlad, ale kde je lednička víš a máš ruce, takže si posluž sám” Minho se ozval ze svého pokoje a Felix se jen uchechtl