First Snow (Minsung)

16.

Jisung už začal být unavený. Všechno okolo sice krásně svítilo, ale už nebyl schopný se připojit do další aktivity. Proto teď jen seděl na lavičce, kousek od vánočního stromu a sem tam zavadil pohledem o své kamarády, jak se vesele baví. Bylo mu smutno. Nedokázal si tuhle chvíli s nimi užít. Proto jen hleděl na světla na stromě a přemýšlel.
Jaké by to asi bylo, kdyby odletěl s rodiči a teď by nemusel sedět ve městě?
Jaké by to bylo, kdyby tady byl Minho?

Oprostí se od Minha někdy? Bude schopný zapomenout?

Jisung těžce vydechl a zavřel oči. Jeho ruka se přemístila k odhalenému krku a mezi ukazováček s palcem chytil přívěšek na řetízku. Malá veverka, která držela srdíčko.
Jisung neměl to srdce ho sundat, aby zapomněl.
Nevěděl proč, ale dávalo mu to naději. Možná jen planou, ale i tak. Bylo to něco, co ho drželo nad vodou a věřil, že se Minho vrátí. Možná to nebude jako dřív, možná si budou cizí. Možná si nevěnují ani pohled, ani slovo. Možná potom Jisung bude schopný zapomenout.
Proč se jen musel zamilovat? Nemohlo se to jednou obejít bez citů?
Jak vidíte, tak nemohlo. Jisung nechápal sám sebe a proč se to stalo. Možná kvůli tomu prvnímu sněhu.

Celá ta scénka se mu vrátila před oči. Bylo nemožné se nezamilovat do někoho, jako je Minho. A bylo nemožné, aby byl Minho singl. Ahh, proč byl Jisung tak naivní?
Srdce ho bolelo, dokonce i hlava začala. Byl tu hrozný hluk. A nevěděl, jak ostatním utéct. Nechtěli ho nechat jít domů. Proto na něj teď koukají z povzdálí. Věděli, že potřebuje klid, ale nechtěli, aby zase moc přemýšlel.
Aby neskončil s brekem. Trhalo je to na kousky. Vždycky byl tak usměvavý. Nebyl den kdy by nevymyslel nějakou blbost. A teď?
Kde je ten velký úsměv? Kde jsou ty oči plné jisker? Kde je to pozitivní myšlení?
Kde?
Odešlo to s Minhem.

Jenom ta představa, že teď si užívá vánoce s rodinou a svojí přítelkyni. Že je konečně doma a šťastný. Že se nikdy nevrátí, že na Jisunga doslova zapomněl.

Jisung nechtěl brečet. Ne.
Ale neudržel to. Horké slzy se mu kutálely po tvářích a mokrá cesta po nic pomalu chládla.
Jisung už nekoukal na strom, který byl přímo před ním. Teď už koukal na své ruce a tiše brečel. Sem tam, vzlykl a nechal své tělo třást.

Jeho kamarádi ho viděli, ale neodhodlali se za ním jít. Ne po tom, co viděli. Opravdu ne.
Proto nechali brečícího Jisunga sedět na lavičce. Sice je z toho bolelo srdce a Hyunjin měl nutkání, ho jít utěšit. Ale bohužel, neudělal to.
Ne, když ho Felix zastavil

„nedělej to. Nech to být takhle, stejně by tě odehnal. Jako kohokoliv z nás” Felix držel Hyunjina za paži. Bylo mu smutno, ale takhle to bude lepší.

„ale on...”

„ne Hyunjine. Podívej, určitě se to vyřídí” Chan pokývl hlavou do dálky, aby se Hyunjin podíval, což taky udělal.

„fajn” Hyunjin poraženecky vydechl, když mu nezbylo nic jiného, než se vzdát a nechat to tak, jak to je.

Na druhé straně se Jisung na lavičce ani nehnul. Prostě jen koukal na své ruce na klíně a nechal své slzy, aby si našly cestu ven.
Opravdu byl tak slabý? Kdyby to řekl narovinu, nic z toho by se teď nedělo. Copak je to tak těžký?
Je, je to těžký, když víte, že nemáte šanci. Až se k vám dotyčný chová sebe víc pěkně. Nikdy to nemusí hned znamenat, že k vám něco cítí.

Během chvilky, Jisung začal cítit něco studeného na svých rukách. Nehledě na to, že ono samo počasí bylo nepříjemně vlezlé a chladné.
Blondýn si setřel slzy a podíval se nahoru.
Sněžilo.
Bílé vločky lehce dopadly všude na zem a lidem do vlasů. Nebylo to nějak intenzivní, ale dostačující aby se děti radovaly.
Jisungovi to vehnalo do hlavy jen vzpomínky. Opět brečí před tím, než začne sněžit?
To je tak klišé.
Jisung posmrkl a zvedl se z lavičky. Bylo tak unavujici se takhle stresovat.