First Snow (Minsung)

2.

Jisung přišel domů něco málo po dvanácté hodině a teď už seděl v menze a čekal na své kamarády, až jim skočí přednáška. Byl hrozně unavený, přesto nemůže říct, že by si večer neužil. Na jednu stranu může děkovat Chanovi, že se zachoval tak odpudivě a Jisung mohl poznat Minha.
Sice se nic víc osobního, jak jméno nedozvěděl a ani nevěděl jestli ho ještě někdy potká, ale byl spokojený.

„jsi tu dneska dříve, než obvykle. Většinou se z přednášky couráš, jak hlemýžď” Seungmin si sedl naproti Jisungovi, který k němu zvedl svůj pohled a protřel si své unavené oči

„taky jsem překvapený, co si myslíš?” Jisung si povzdechl a opíral se o ruce
„dneska to bylo tak nudné a nezáživné. Že jsem nezůstal doma”

„moc dobře víš, že to tady nechodí jako na střední škole” Seungmin se zašklebil, protože sám s tím má těžkosti a naprosto s Jisungem soucítil

„ještě nikdy jsem nebyl tak šťastný” Felix s obřím úsměvem si sedl vedle Seungmina a vypadal, jako by mu to mělo zachvilku natrhnout koutky rtů

„usmíváš se takhle od rána, už mě to rozčiluje” Jeongin, který si sedl vedle Jisunga se na Felixe zamračil. Od rána neposlouchal nic jiného, než jak to včera bylo super a bylo to neustále dokola

„co se děje?” Seungmin se otočil na Felixe, který se okamžitě začal usmívat víc, než předtím, protože jeho kamarád jevil zájem

„byl jsem včera s Changbinem venku” Felix se zasnil
„bylo to naprosto dokonalé, konečně se mi vyznal” pihatý chlapec se uculil a všelijak kroutil rameny

„už chápu” Jisung zašeptal směrem k Jeonginovi, který jen pokýval hlavou a povzdechl si. Bude se mu o tom snad už i zdát
„tak super” Jisung zajásal s Felixem aby to nevypadalo, že je mu to jedno a začal se věnovat své učebnici historie hudby

„já vím, že? A co ty? Byl jsi s Chanem?” Felix se na oplátku optal, protože chtěl taky vědět, jaký měl první sníh Jisung

„nebyl” Jisung víc říkat nechtěl. Raději držel oči na textu a snažil se na tu část dne nemyslet. Ano, sice ten zbytek byl fajn, ale to co bylo předtím se mu nelíbilo

„nebyl? Vždyť u vás měli večeřet, ne?” Jeongin si zmateně prohlížel Jisunga, který se na ně už ani nepodíval

„však večeřeli, já se učil. Toť vše” Jisung pokrčil rameny

„to proto teď koukáš smutně na učebnici?” Seungmin vzal knihu za jeden roh a odtáhl ji pryč, aby na ně Jisung koukal. Mohl v klidu vidět, že se něco děje a není to jen tak

„nekoukám smutně, všechno je v pohodě” Jisung si chtěl učebnici vzít zpět, ale Seungmin ho nenechal.
Chtěl znát pravdu. Nechtěl koukat na Jisunga v tomhle stavu.

„rozhodně tak nevypadáš, takže to vybal”

„fajn, když po tom tak toužíš” Jisung se rozhlédl po menze aby zjistil, jestli tu někde Chan a jeho kamarádi jsou, nebo ne. Naštěstí byl vzduch čistý
„včera za mnou přišel do pokoje, když jsem se učil. Z normální konverzace přišlo na to, že ví že ho mám rád a chtěl abych se přiznal. Tak jsem samozřejmě zapíral, jenže on na mě vyvinul nátlak, já se bál a řekl mu to. Jenže to nebylo tak jak jsem chtěl. Nebyly vůbec milý, jak jsem si myslel. Vypadal, jako by ho to obtěžovalo, ale chtěl slyšet, že ho má rád další člověk. Nejevil se, jako ten Chan, kterého jsem měl rád, který byl samý úsměv a dokázal by tě vyslechnout. Který by na celé vyznání netlačil, byl by klidný a ještě by rozuměl. Tohle nebylo ono. Bylo to téměř jako další známka do sbírky a na to se já můžu vykašlat”
Jisung jim vybalil všechno, co rozhodně slyšet nechtěli. Nechtěli vědět, že má jejich kamarád raněné city a chce se mu brečet. Chtěli ho vidět s úsměvem a třeba slyšet, že všechno šlo jak mělo. Že třeba Jisungovi konečně oplatí city
„první sníh jsem byl s cizím člověkem”
Dodal ještě, protože je samozřejmě nemohl ochudit o celý zbytek dne. Jsou to jeho kamarádi a zaslouží si vědět pravdu. Ať je jakákoliv