First Snow (Minsung)

13.

První věc. Omlouvám se, že jsem slibovala. Korona mě vzala víc, než jsem čekala a nebyla jsem schopná napsat nějakou další kapitolu.
Každopádně, tady je aspoň moje snaha po práci.
Opravdu se snažím zvednout svoji aktivitu, ale zase mě začíná tlačit čas.
Omlouvám se.... Vážně.

Doufám, že si kapitolu užijete ☺️

Jisung stál na příjezdové cestě mezi polem a letištěm. Opřený o auto se díval na nebe a letadlo, které odlétá směr Čína.
Jistě, že po včerejšku nemohl spát. Zastesklo se mu.
Jenže Minho už je pryč. Sedí v letadle a letí domů, možná už napořád.

Všechno to šlo tak špatně, že při pohledu na letadlo, které se mu pomalu ztrácí z dohledu, se rozbrečel. Cítil se jako malá holka, ale to byly ty pocity, ty které nemohl dát jen tak najevo a jen nechal Minha, aby odletěl. Aby se Jisungovi ztratil ze života a naopak.
Jisung si těžce povzdechl a odvrátil hlavu od oblohy, nemělo smysl se dívat déle. Bylo ještě ráno a on by měl jít na přednášky. Dříve, než se tam objeví zbytek.
Určitě by ho podezírali a přemýšleli by, proč asi nepřišel.

Jisung nikomu neřekl, že byl včera u Minha. Bylo to tak ponižující. Nakonec skončit v Minhově náručí a bezmocně brečet.
Byl z toho celý unavený a zmatený ještě více, než byl.
Minho s ním dělal něco, co mladší nedokázal popsat a ani pobrat. Chvilku jsou jako kdyby se neznali, a pak jako kdyby spolu byli celý život.

„měli bysme jet” Jisungův otec ho vyrušil z přemýšlení
„nemůžeš tady takhle koukat celý den, máš ještě jiné povinnosti”
Jisung jen tiše kyvnul a nasedl do auta. Tváře měl mokré od pláče a ani se nesnažil to zakrýt. Proč by taky měl, že?
Možná protože má vedle sebe otce, ale to nic nemění. Pokud to nebylo nutné, tak jeho táta nijak nevyzvídal. Čekal, až to řekne Jisung sám. Což se asi jen tak nestane.
Mladší koukal na palubní desku a snažil se odehnat veškeré myšlenky, které by se mu mohly v hlavě zjevit.

Když se podívá zpětně na včerejšek, po útlém objetí, do kterého jo Minho vtáhl, na něj Jisung koukal s naprosto prázdnýma očima.
Jako kdyby z něj Minho vysál život.
Stáli naproti sobě a koukali si navzájem do očí.
Jenže Jisung se v zápěti otočil a odešel. Bez jediného slova. Bez popřání bezpečného letu. Bez rozloučení. Prostě nic.

„odvez mě prosím domů, nechci do školy” Jisung tichým hlasem pronesl do ticha v autě. Nakonec si celou cestu do školy rozmyslel. Nechtěl tam teď jít. Neměl na to sílu, ani náladu.

„jsi si jistý?” Jisungův táta se zeptal a měl v očích vepsanou starost. Tohle tu ještě nebylo. Ještě neviděl Jisunga brečet a už vůbec ho neviděl takhle na dně

„hmm, jsem unavený. Nemohl jsem v noci spát”

.....

Jisung teď už ležel v posteli a koukal na nějaký animák na notebooku. Byl zabalený v teplé a huňaté dece. Vedle postele na stolečku kakao a v misce na posteli popcorn. Ještě nějakou čokoládu, kterou mu donesl jeho táta, aby si dal na obalení nervů.
Jisung byl rád, že se ho na nic neptal. Nebyl by schopný to vysvětlit a ještě hůř, kdyby musel lhát.

Když tenkrát Jisung řekl jeho mámě, že Minho je jenom kamarád, tak možná v té době ani nebyl.

Jisung odehnal z hlavy všechno na co myslel a zaměřil se na anime, které mu tam hrálo.
Ovšem jen chvilku, v zápěti mu cinkl telefon a Jisung sebou leknutím cukl.
Telefon vzal do ruky a otevřel zprávu od Felixe

Felix

Kde jsi?

Jisung