First Snow (Minsung)

15.

Předem se omlouvám za chyby a překlepy, jestli se najdou. Strašně blbě se mi píše, ale snažila jsem se☺️

„nebudu lhát. Jsem rád, že máme volno, už mě to unavovalo” Felix byl rozvalený na Jisungově posteli a koukal na strop. Poslední dobou měl tendenci být s Jisungem, aby se necítil sám a nemyslel neustále na jeho bratrance. Potřeboval ho nějak odreagovat.

„jo, žádný přednášky, ale zkouškový před náma. Uhh” Jisung si sedl na židli ke stolu a koukal na Felixe, který byl rozplácnutý, jako žába. Vánoce už se nezvratně blížily, popravdě jsi už zítra. Jisung si uvědomoval, že je chce slavit čím dál méně. Nehledě na to, že bude doma naprosto sám. On vlastně už je. Jeho rodiče jsou na pracovní cestě a vrátí se až před novým rokem. Samozřejmě, Jisung mohl letět s nimi, ale odmítl. Nerad cestoval a byl raději doma, kde měl své přátele pohromadě.
Ovšem že mohl vypustit všechny myšlenky a pobavit se v cizině, ale nebylo to nic, co by mu momentálně vadilo. Byl s Felixem, který se o zábavu postaral. Sice zrovna teď ne, ale bylo to lepší, než nic. Co si budem povídat.

„neprožívej to tolik. Jsi jeden velký talent, zkoušky zandáš jako nic” Felix se s trochou potíží posadil a Jisunga obdaroval úsměvem.
„máš dům sám pro sebe a více času. Nebuď kakabus. Nestresuj se zbytečně”

„já vím, já vím” Jisung pokýval hlavou a svůj pohled otočil z okna. Počasí bylo pochmůrné asi tak stejně, jako posledních několik dní. Jako kdyby se v tom odrážela Jisungova nálada. Nebe bylo šedé, cesty mokré, všude bláto a tráva už dávno není zelená. Klasická zima bez sněhu. Jisung chtěl opět přemýšlet nad Minhem, jako kdyby neměl nic lepšího na práci. Nebylo to nic neobvyklého. Skoro jako kdyby to bylo na denním pořádku. Kdykoliv se podíval ven, myslel na Minha. Kdykoliv byl sám a neměl co dělat, myslel na Minha.
Když šel ven a procházel okolo bistra, myslel na Minha. Když šel přes křižovatku, kde ho tenkrát zachránil, myslel na Minha.
Nemohl ho dostat z hlavy.
Krásná tvářička, dokonale oči a ty plné rty.

„zase myslíš na Minha?” Felix vytrhl Jisunga z jeho myšlenek, které se opravdu motaly okolo jeho bratrance

„ne” Jisung okamžitě zareagoval a zavrtěl hlavou.

„ty mi lžeš Sungie” Felix se zamračil a našpulil rty

„fajn, lžu. Chybí mi...” Jisung si povzdechl a sklopil hlavu. Bylo to tak očividné. Ještě nikdy pro něj nebylo tak extrémně těžké se dostat přes odobu, kterou miloval. Asi to nikdy nebylo tak intenzivní a byl překvapený, že za tak krátkou dobu, se dokázal zamilovat do Minha. Všechno se stalo tak rychle, a po měsíci sedí a jen brečí nad tím, jak je všechno špatně

„já vím” Felix mu toho nemohl říct víc. Neměl právo na to, aby říkal něco, co neměl. Proto se ani nesnažil
„víš co? Půjdeme do města, mělo by to být už vyzdobené. Navíc zachvilku by to mělo svítit. Co takhle se jít nadýchat vánočního vzduchu?” Felix okamžitě změnil téma

„mně se ale nechce” Jisung zavrtěl hlavou a pohodlně se opřel o opěradlo židle. Nohy natáhl a lehce sjel dolů. Byl tak líný, že se mu pomale nechtělo ani hýbat.

„to mě nezajímá. Nemůžeš být pořád doma” Felix se zvedl z postele a šel k Jisungovi. Chytl ho za ruku a násilím ho tahal na nohy. Jenže Jisung dělal všechno pro to, aby nikam nemusel.
Když už byl skoro na nohách, tak pokrčil kolena, aby ho zadek táhl zpátky na židli.
„tak neblbni, malá procházka nám neuškodí. Musíme se nějak odreágovat”

„je tam zima a hodně lidí. Nikam nejdu”

....

No po půl hodině přemlouvání, oba stali před domem a Jisung kontroloval, jestli je všechno zamknuté. Nedokázal uvěřit tomu, že ho Felix opravdu vytáhl ven. Chtěl být jen doma. Jíst nezdravě a sledovat filmy, nebo seriál. Tenhle komfort mu Lix narušil.
Jisung nebyl naštvaný, ale ani tenhle nápad se mu nelíbil.
Centum města nebylo zase tak daleko. Ale jenom ta představa někam jít, byla hrozná.