First Snow (Minsung)

12.

Bylo něco okolo půl dvanácté večer. Jisung stál před panelovým domem a koukal na vchod.
Nechápal, co tady dělal. Nechtěl sem jít. Nechtěl Minha vidět a ani slyšet. Tak proč tady stojí a přemýšlí, že zazvoní? Proč?
To byl tak moc slabý na to, aby zapomněl? Na to, aby nechal Minha jen tak jít?
Jisung si povzdechl. Proč prostě neodejde? Když se teď s Minhem opět pohádá, možná už nebude cesty zpět a bude konec tohohle utrpení.
Sice řekl Felixovi, že sem nepůjde a s Minhem mluvit nechce, ale na druhou stranu. Sám nevěděl co chce a jeho srdce jak by smet.
Možná jen rychlé ujasnění a pak odejde.

Jisung pomalou chůzí došel ke zvonkám a zmáčkl jeden, který měl hned vedle sebe jméno Minha.
Jisung chvíli čekala, než se z repráku ozval unavený hlas. Vypadalo to, že Minha pravděpodobně vzbudil

„kdo tam?" Minho se optal a zívl si. Už nějakou dobu byl v polospánku na gauči, aby náhodou nezaspal zvonek
„haló" Minho promluvil znovu, když se z druhé strany nic neozývalo
„je možný, že se mi to jenom zdálo?" Minho zašeptal a než položil sluchátko, tak se ozval nejistý hlas

„Minho?" jasně že to byl Jisung, kdo jiný, že?
Počkat, Jisung? Minho vytřeštil své unavené oči

„mám jít dolů, nebo ty půjdeš sem?" Minho se optal. Tak nějak tušil, že by Jisung chtěl zůstat venku, protože by mohl rychleji utéct. Ale silně doufal, že ne.

„půjdu nahoru. Je tady celkem zima" Jisung se rozhodl, že nebude dělat problémy. Na druhou stranu, když Minho mluvil s Felixem, tak chtěl aby Jisung přišel. Stejně zachvilku odlétá, mělo by to co nejrychleji skončit. Jinak bude pozdě.
Což ostatně pro Jisunga už je.

„dobře" Minho odsouhlasil Jisungův výběr a chlapce pustil chodovýma dveřma k výtahu. Od tud musí už sám.
Jisung nastoupil do výtahu a zmáčkl potřebné patro, které si pamatoval už z posledka. Trpělivě vyčkával, než se výtah (bezfuškotah😉) dostane kam má a pak mohl vystoupit. Chtěla jsem dodat, že s klidem, ale v klidu opravdu nebyl.
Jeho nezvozita začala stoupat a žaludek se mu zužoval. Jako kdyby snad něco provedl a teď jde na popravu.
S každým krokem se mu jeho nohy zdály těžší a těžší. V krku a puse měl sucho, jako kdyby byl na Sahaře a bál se, co přijde.
Nemusel sem chodit, to rozhodně ne. Tak proč, to teda udělal?
Sam nevěděl.

Jisung po chvilkovém váhání zaklepal na dveře a věděl, že teď už není cesty zpět. Jako kdyby mu nohy zdřevěněly a nedokázal udělat ani krok ode dveří. Prostě tam stál jako solný sloup a nebyl schopný se hnout. Prostě čekal na svůj rozsudek. Čekal na to, až ho Minho opravdu odmítne a on bude moct s naprosto zníčeným srdcem odejít.

Dveře se během chvilky otevřely a Jisung zvedl svůj pohled k brunetovi, který stál mezi futrama a na Jisunga intenzivně koukal.
Nemohl uvěřit tomu, že osoba která se mu neustále snažila nějak vyhnout, teď stojí před jeho bytem.
Na druhou stranu, sám nevěděl co chtěl mladšímu říct. Měl v sobě takový zmatek, že by nejraději už seděl v letadle a na nic nemyslel.

„pojď dál" Minho pobídl Jisunga a odstoupil, aby mladší mohl vejít.
Minho ani přes to, že atmosféra začala být napnutá, nemohl odtrhnout oči od Jisungova nového sestřihu. Co víc, špinavé blond na jeho hlavě.
Jisung lehce váhavě, stejně jako celou dobu, vešel dovnitř a sundal si boty i s kabátem.
To bylo pro Minha znamení, že Jisung jen tak neuteče, nebo si to aspoň myslel.
Jisung si to pomalu mířil do obýváku, kde si sednul na gauč a čekal na to nejhorší. Koukal si na ruce, které měl spojené na svém klíně a snažil se dýchat co nejtišeji, aby neprozradil, jak moc nervózní je.
„sluší ti to" Minho pochválil Jisungovi vlasy a sedl si vedle něj. Nechal mezi níma dostatečný prostor, aby se mladší necítil moc nepohodlně. Přesto, se tak stejně cítí