First Snow (Minsung)

5.

Po konverzaci se svými kamarády, která byla opravdu pestrá, se Jisung odebral na poslední přednášku, a pak domů.
Dalo by se říct, že byl vyřízený a netušil z čeho.
Bylo to, jako kdyby měl někdo potřebu z něj tahat energii a on se pak jen tak tak dostane domů.
Ještě stále má před sebou polovinu cesty, co by měl ujít.
Nechtělo se mu jet přecpaným autobusem a do obytné části Seoulu, kde jsou pouze domy, se taky dostane ze školy v pohodě.
V uších měl sluchátka a ignoroval zvuky okolního světa. Hrála mu nějaká dost svižná písnička a on si u toho do rytmu lehce kýval hlavou.
Koukal se do telefonu a neměl sebemenší zájem, se podívat před sebe, že se blíží na konec chodníku, kde bývá dost rušná křižovatka a na semaforu, jako chodec, měl červenou.

Pravou nohou už byl na silnici. Přes sluchátka rozhodně neslyšel zběsilé troubení aut, aby dál nechodil.
Ovšem, někdo ho chytil za levou paži a násilím ho vtáhl zpátky na chodník. Dotyčný, položil jednu dlaň na Jisungova záda, aby ho na sebe přimáčkl a druhou ho stále držel za paži.
Jisung se samozřejmě vylekal. Nemohl udělat ani krok do zadu, proto jen zaklonil hlavu a střetl se se známýma očima.
Jisung vytřeštil oči a byl překvapen, proč se vůbec nachází v této pozici. V pozici, kdy je celým tělem namáčknutý na Minhovi a jen mu kouká do obličeje. Jisung nebyl o nic moc menší než Minho, takže byli od sebe opravdu jen kousíček. Jisung mohl cítit, jak mu Minho dýchá do obličeje. Mentol, který mu narážel do tváří i nosu.

Jisung si po vzpamatování okamžitě vytáhl sluchátka a dál koukal na Minha. Rychle mrkal a nevěděl, co říct. Vlastně ani nevěděl, co se stalo. Najednou se objevil v této pozici, kdy nějakým záhadným způsobem, se mu nechce odtáhnout.
Bundu měl rozepnutou a šálu jen tak lážo plážo okolo krku.

„nepoděkuješ mi, že jsem ti zachránil život?" Minho nezpouštěl z Jisunga svoje oči a ani ruce ne. Neměl potřebu, asi tak stejně, jako Jisung.

„hmmm?" Jisung nechápal. Jistě, že ne. Protože kdyby věděl, co dělal, tak by rozhodně nevkročil bezmyšlenkovitě do silnice

„nedíval jsi se před sebe a vlezl jsi na červenou na rušnou křižovatku, nechal by ses zajet" Minho mu vysvětlil a v tu chvíli, kdy si to Jisung uvědomil ho polil studený pot.
Mohl být mrtvý a už by neviděl své kamarády a nikoho, koho má rád. Nikdy, si nedokázal představit, že by si ublížil, nebo by umřel. Nikdy nad tím nepřemýšlel a ani nechtěl.
Jeho ruce se omotaly okolo Minhova pasu a obličej mu zabořil do ohybu krku s ramenem. Teď už byl opravdu vyděšený. Byl Minhovi vděčný, ale místo slov, použil činy.
Nehledě na to, že Minho byl taky překvapený. Čekal, že se Jisung okamžitě odtáhne a stoupne si vedle něj. Přesto, to se nestalo.
Bylo to milé.
Jisung cítil teplo, které ho obklopovalo a i Minhovy ruce, které si konečně našly místo na zádech mladšího.
Minho ani Jisung, nevěděli co říct.
Stali kousek od kraje chodníku a Jisung svíral Minha v objetí. Až tak moc mu byl vděčný, že ho nenechal umřít.
Sice jeho život nebyl perfektní, ale neměl důvod k tomu, aby umřel.

„děkuji" Jisung zamumlal a stále objimal Minha. Jeho vděčnost byla znát. Srdce mu tlouklo jako o závod a lehce se třásl.

„nemáš za co" Minho se usmál a s Jisungem pohupoval. Cítil, že Jisung hned v pohodě nebude. Jak by mohl, když se nechal málem přejet, aniž by o tom věděl
„doprovodím tě domů?" Minho se ještě zeptal. Jisung se odtáhl a opět se podíval staršímu do tváře. Chvíli se zapřemýšlel a přivřel levé oko.
Nevěděl, jestli chce, aby ho Minho vedl domů. Lehce se styděl, že ve svém věku je takhle neopatrný.
Telefon, který měl v ruce si strčil do kapsy a vydechl.