Princezna pro prince

Povinnost

„Heather!" vzbudila mě matka, potom co jsem s knížkou v ruce usnula v dámském salónku. Zamžourala jsem a s rozespalou tváří se na ní podívala.

„Jak to, že spíš?" vyčetla mi.
Já jen zívla a protáhla se. Bez odpovědi jsem se narovnala a pokračovala v naučné četbě. Učím se dějiny království mého nastávajícího. Moje matka si musí myslet, že je to hrozná zábava, když se diví mému spánku.

Matka jen nadzvedla jedno obočí a přidala se k tlachání ostatních urozených dam. Šlechtičny právě rozebíraly novou módu a typy klobouků.
Radši jsem se začetla a neposlouchala je. Mojí pozornost ale vyrušila zmíňka o mém budoucím manželovi.

„Slyšela jsem, že prý princ James je velice pohledný." řekla jedna z nich a ostatní bedlivě poslouchaly.

„To můžu potvrdit. Sama jsem ho viděla." řekla matka a jakoby nenápadně se na mě podívala. Lehce jsem zakroutila hlavou a dělala, že pokračuji ve čtení. Přitom jsem měla ale uši napnuté.

„Dámy nebojte se, za dva dny ho uvidíte na královské svatbě." snažila se uklidnit hihňající se dívky, hlavní dvorní dáma mé matky.
„Ano svatba! Už vám dorazili šaty princezno?" obrátila jejich konverzaci ke mně jedna z dívek.
Pootočila jsem hlavu a zavřela knihu.

„Řekněme že dorazili ale hotové ještě nejsou." řekla jsem jí a zvedla se ze židle.
„Teď když mě dámy omluvíte, půjdu si vybrat svatební kytici." řekla jsem ironicky a vyšla ze salónku.

Bože! Proč všichni musí jenom klábosit o té svatbě? Jako kdyby to někdo nevěděl. Princezna se bude vdávat!!! To je úžasné, opravdu. Ahhh.

Ne! Není. Když se máte vdávat za někoho koho jste viděla jenom na portrétě. Vím že jsem pro jeho království dobrá partie ale já nechci. Kdo by chtěl. Vim, je to moje královská povinnost.
Můj starší bratr je následník našeho trůnu, tak se mě matka snaží protlačit co nejvýše, abych se prý měla stejně dobře jako on. Celkem ironie, když mě tlačí do sňatku s mužem, kterého jsem v životě nepotkala!

Dost ale mého vnitřního zlobení se. Už jsem se s tím natrápila dost a nezbývá mi nic jiného, než se s tím smířit. Já vím můžu utéct a dělat odvážné věci ale na to jsem až moc rozmazlená. V lese se mi spát nechce, fakt ne. A navíc nejsem první ani poslední komu se to děje. Budu statečná a zvládnu to. Určitě.

Kráčela jsem chodbou a u toho si pískala. Kdyby mě teď viděla matka měla by skončení. Jenže nevidí, tak co. Vešla jsem do své komnaty, kde pobíhalo několik krejčích a ještě mi upravovali svatební šaty. Byli krásné, to musím uznat. Jenomže jejich krása nezastínila smutek, který jsem z nich cítila. Přistoupila jsem k nim a začala si je prohlížet.
„Líbí se vám, Vaše výsosti?" zeptal se mě najednou jeden z krejčích.
„Jsou velmi půvabné." řekla jsem mu s chladným výrazem a usedla si na sedátko u okna.

Podívala jsem se ven, kde právě děti od služebných vítali své tatínky, kteří se vrátili z lovu. V hlavě mě proběhla myšlenka, jestli taky budu někdy matkou. A jestli moje děti budou vyrůstat v lásce rodičů. Přemýšlela jsem kdy asi děti budu mít. Teď je rozhodně ještě nechci. Je mi osmnáct. Kdo by chtěl v tomhle věku děti?

Z mého zamyšlení mě probudil až švadlena.
Zeptala se mě jestli se může změřit obvod mé hlavy, kvůli výrobě závoje. Bude to ten nejdelší závoj za posledních dvěstě let. Opakovala mi neustále matka a se svými dvorními dámami se pokaždé rozplývala nad mými svatební šaty. Nevím co je na tom tak fascinuje. Vždyť to jsou jen šaty.

Na dveře do pokoje někdo zaklepal a mně dalo problém přes ten hluk, to vůbec zaslechnout. Teprve až když se otevřely dveře a švadleny a krejčí se začali klanět, jsem otočila hlavu.
„Sestřičko, vypadáš jak hromádka neštěstí" řekl mi můj bratr a sedl si vedle mě.
„Promiň úplně jsem se zapomněla radovat." řekla jsem a nahodila jsem lítosti hodný úsměv.
Můj bratr jen nadzvedl obočí a zadíval se mi do očí.

„Já..." chvíli se odmlčel „Rád bych ti pomohl ale s rodiči není řeč." řekl sklesle.
„Ty se tím trápit nemusíš. Nějak to zvládnu" řekla jsem mu stejně skleslým tónem.
Pohladil mě po rameni a postavil se.
„Otec mne požádal, abych ti oznámil, že chce s tebou mluvit." řekl a odešel.

Vešla jsem do otcovi pracovny. Seděl tam a hrabal se v papírech.
„Otče" uklonila jsem se a sedla si naproti němu.
„Heather" změřil si mne pohledem a zakroutil hlavou. „Mám tady pár věcí, co bych ti potřeboval říci."
Jenom jsem narovnala záda a lehce pokynula hlavou.
„Zaprvé"začal otec „...za čtyři dny, dva dny po tvé svatbě bude korunovace. Budeš královnou a tvůj titul bude: Její výsost královna Heather Sofie Katharina II. Princezna Nuvelská , vévodkyně malborská a hraběnka z jižních plání. To je jenom aby sis to zapamatovala. Tvůj budoucí manžel je tak laskav, že ti nadělil tolik titulů."
Protočila jsem oči.

„Zadruhé"řekl přísně otec „...Jako královna se budeš chovat vybraně a způsobně. Běda jestli uslyším nějaké stížnosti. Nepřej si mě! Vždy pamatuj na to, že si královna.
A za třetí, jako královna a žena máš nějaké povinnosti. Princův dvůr požádal o hlavně zdravou manželku, aby dala co nejvíce mužských potomků. "
„Otče, přece víš,že předem nejde určit jestli se ti narodí holčička nebo chlapeček" řekla jsem trochu vesele. Ale on se na mě jen skepticky podíval.

Úsměv mi z tváře hned spadl. Uklonila jsem se a nejrychlejším krokem se vydala ven z pracovny.