Princezna pro prince

Hostina

Sedla jsem si k hlavnímu stolu v místnosti k Jamesovi. Zrovna se podávala slepičí polévka. Aspoň že tak. Tu mám ráda.
„Takže padáte na zem často, princezno?" zeptal se mě princ.

Málem jsem se zakuckala. Tuhle otázku jsem nečekala, myslela jsem že to zahrabeme pod kobereček a nebudeme se o tom dále zmiňovat.
„No... vlastně ani ne." řekla jsem mu a nabrala si další lžíci polívky.

Jenom se uchechtl. Nevnímala jsem ho. Koukala jsem po hostech. U jedné dámy jsem se ale zastavila. Měla perfektní účes z šedivých vlasů na kterém se jí vyjímala koruna. No jistě, pomyslela jsem si, to bude královna, princova matka. Zdála se vážná a já se tu chvíli začala strachovat z toho, že se s ní budu muset potkat.
Princ si evidentně mého zahledění všiml a naklonil se ke mně.

„To je má matka, královna Sofie. Za chvíli určitě budete mít možnost ji poznat."
Přikývla jsem.
Sluhové začali odnášet polévkové talíře a začali nosit hlavní chody. Jehněčí maso naložené v nějaké omáčce mě moc nelákalo.
Mezitím co se princ ládoval, já jen seděla a přehrabovala se v jídle.

„Vám nechutná?" zeptal se mě, když dojídal svou porci.
„Ani ne" řekla jsem bez toho aniž bych se na něj podívala.
Mávnul rukou a mé jídlo a jeho prázdný talíř odnesl.
„Počkejte si na dezert. Naše řezy jsou nejlepší." řekl mi a mrknul na mě.
Nervózně jsem se usmála.

„Jak se vám tu zatím líbí?" pokračoval
„Ještě jsem neměla tolik času abych si to tu prohlédla." řekla jsem a snažila se na něj nekoukat.
Vážně se stydím vlastního manžela?

„Určitě si to tu zamilujete, příroda je krásná a lidé jsou milí." řekl mi a upíjel ze sklenice víno.
„Hmm" potichu jsem přitakala.
„Nebuďte tak skleslá, nejste jediná komu se do svatby zrovna nechtělo." jeho tón hlasu začínal být vážnější.

Nevydržela jsem to. Musela jsem se ho zeptat: „Tak proč jste si mě tedy bral?" zeptala jsem se ho docela nepříjemně.
„Protože král musí mít manželku, jinak na trůn usednout nesmí. A ještě lepší je když je urozená." řekl mi a dopil poslední kapku vína.

Nic jsem mu na to neřekla. Otočila jsem hlavu od něj, koukala z okna na déšť a čekala na dezert. Po chvilce opravdu přinesli krásně vypadající řezy. Byly výborné. Krém s meruňkovou marmeládou mi na jazyku dělal naprostý ráj. Musela jsem si dát ještě jeden. Princ zrovna odešel za nějakými hosty, tak aspoň neuvidí jak se jeho manželka cpe už druhým sladkým řezem. Podívala jsem se na matku, která mě propalovala vyčítavým pohledem. Vedle ní seděl můj bratr a právě koketoval s nějakou ženou. Musela jsem se usmát.

„Krásný den, princezno." řekla matka Jamese a usadila se hned vedle mě.

Musela jsem si odkašlat, abych se neudávila z toho jak mě to rozrušilo.

„Krásný den i Vám. Ráda vás poznávám." řekla jsem jí co nejvíce mile a obdařila jí milým úsměvem. Ona narovnala záda a změřila si mě pohledem.

„I mě těší. Mimochodem s tím pádem si nedělejte starosti. Věřte mi nejste první komu se to stalo." řekla mi a usmála se. Trochu jsem nadzvedla obočí. Jak to myslela, komu by se tohle mohlo ještě stát?

„Chtěla jsem vám představit mé dvě dcery." řekla a ukázala na blonďatou dívkou se světle růžovými plavými šaty, které zakrývaly zvětšené břicho. Byla velmi krásná. Její úsměv jí skvěle sedl k její na pohled jemné pleti. Byla jako chodící půvab.

„To je Katharina. Je o dva roky starší než James a ten muž co stojí vedle ní je její muž, princ Christian." řekla a usmála se při pohledu na ně. Vypadali opravdu zamilovaně. Na chvíli jsem zatoužila taky po takové lásce. Z mého zasnění mě vytrhl  hlasitý hrom.

„Dneska opravdu není pěkně" okomentovala to královna a pokračovala dál. „Tohle je moje druhá dcera, o tři roky mladší než James. Bydlí tu ještě s námi a pravděpodobně ještě dlouho bude." řekla povzdechla si.

„Jak to myslíte?" zeptala jsem se jí a podívala se na hnědovlasou dívku, se zelenými šaty sedící v rohu u okna. Četla si knížku a občas se podívala ven na déšť a usmála se.

„No, řekla jsem, že když nebude nějaká vážná situace, jako byla například u Jamese, nebudu je tlačit do nechtěných sňatků, ale Jane zatím žádný zájem o muže nejeví." řekla a znovu si povzdechla.

„To je od vás milé, že je necháte svobodně se rozhodnout." řekla jsem. Opravdu si to myslím, já bych se také chtěla provdat z lásky. Hlavou mi však běhala ještě jedna otázka.

„Jestli mohu, jaká byla situace u Jamese?" vyhrkla jsem na ní bez ostichu.

„Král potřebuje královnu. Jinak řečeno, když nemá ženu nemůže se stát králem. Je to kvůli dědičnosti, když má ženu je téměř jisté, že s ní bude mít potomky a..." její hlas zesmutněl a pohled odvrátila pryč ode mne. „...můj manžel, před rokem zemřel a země potřebuje krále."usmála se a zvedla se ze židle.

„Teď je však čas na váš tanec s princem."

To snad ne! Na to jsem úplně zapoměla. Že budu tančit před lidmi s princem. Tanec není zrovna moje silná stránka, stejně jako tak předvádění se před lidmi.

Můj úsměv spadl a začala jsem blednout. Královna mi naznačila, abych se zvedla a šla. Pomalu jsem se tedy zvedla a vydala se do sálu vedle, kam už se hrnulo spousta lidí. Šla jsem s vyděšením výrazem. Kdyby na mně teď princ nesáhl na rameno,ani  bych nevěděla kam mám jít.

„Tady jste hledal jsem vás, princezno." řekl a chytl mě za ruku.

„Mohl byste přestat s tím princezno?" zeptala jsem se ho když mě táhl do prostřed sálu.

„Nebojte za dva dny budete královna, pak už vám princezno říkat nebudu." řekl mi se smíchem.

Povzdechla jsem si a postavila se na proti němu. Ostatní lidé si stoupli po stranách sálu a pozorovali nás. Začala hrát hudba. Uklonili jsme se a přistoupili k sobě. Chytl mě kolem pasu. Prudce jsem se nadechla a tiše mu pošeptala. „Tanec není moje silná stránka."

„Opravdu?" řekl. Jako kdyby to snad očekával.

Podívala jsem se mu do očí a svraštila obličej. Začali jsme tančit a já se začala červenat.

„Nebojte se povedu vás." řekl mi tiše do ucha a tak i udělal.

Byla jsem ráda. Další trapas jsem dnes už nechtěla, sice jsem mu párkrát na nohu šlápla, ale žádné velké představení se nekonalo.

„Víte, chtěl jsem se vás zeptat. Tuším jak se asi cítíte, dnes jste mě poprvé viděla a také si mě vzala. Moje matka říkala, že jí nevadí, když nebudeme hned první noc spát ve stejném pokoji." říkal to nervózní hlasem, jako by se ani jemu nechtělo spát hned první den, co jsme se potkali v jedné posteli.

„To je od vaší matky moc velkorysé, je to opravdu milý člověk." pošeptala jsem mu zpět.

Hudba přestala hrát a tanec skončil. Opět jsme se nazájem uklonili a on ještě dodal:

„Někdy to umí. Teď když mě omluvíte, půjdu si ještě něco vyřídit." řekl a odešel.

Začínal mi být docela milý, ale nenechám se ošálit prvním dojmem.