Princezna pro prince

Tajemný muž

Měla jsem, co dělat, aby mi ta koruna z hlavy nespadla. Ne, že bych měla nějakou špatnou hlavu, či dokonce špatný účes. Prostě jsem to byla já, padající princezna. To jsem tenkrát zaslechla od místních dvorních dam.

Ten muž na mě pořád upíral zrak. Muselo na mě být vidět mé rozrušení. Sice jsem mávala ale můj výraz vypadal jakoby mi někdo snědl poslední kousek kakaových koláčků. A to pozor, na ty já nedám dopustit!

Princ si zřejmě mého rozrušení a všiml a rázem upřel oči do davu, jakoby hledal důvod mého výrazu.
Rázem mu úsměv spadl a přestal mávat. Rychle mi nabídl rámě, a tím naznačil hostům aby se uhli z cesty. Jeho rámě jsem s pochybnostmi přijmula a pokusila se usmát.

Vyšli jsme ven a mávali lidem. Nemohla jsem z hlavy dostat ty černé oči, co mě posledních pár minut, propalovaly.

Konečně jsme byli v kočáře a mířili jsme na královskou hostinu na naší počest. V kočáře jsme však ani jeden nezačali konverzaci, což zapříčinilo, že se naše cesta nesla v tichu.

Při vystupování mi už ani nenabídl ruku. Sestoupila jsem z kočáru tedy sama a popoběhla za ním.
„Co to bylo za muže?!" zeptala jsem se ho udýchaně a držela si velkou sukni.
Slyšela jsem jak přijíždějí i kočáry šlechticů a otočila hlavu od prince.

Chytl mě za paži, kousek nad loktem a já se leknutím za ním otočila. Naše tváře byly blízko a on mi koukal do očí. Jeho zelená barva mě přímo okouzlila a chvíli jsem měla pocit, že koukám do nějaké žabí tůně.
Zvedla jsem obočí, protože z něho pořád nic nevypadlo.
Jeho obličej se změnil na jakýsi lítostný, či vyděšený. Nemohla jsem to identifikovat. Pořád mi koukal do očí a já měla chuť mu něco vytknout. Nemůžu říct, že by mě tahle pozice, ve které stojíme, nějak ubližovala, ale příjemné to taky nebylo.
Jeho pohled se přemístil k mým rtům, chvilinku na ně koukal a pak otvíral pusu, aby něco řekl.

Jenomže se přiřítila Jane a postavila se vedle nás.
Princ mě okamžitě pustil a já se několikrát za sebou nadechla. Co to mělo znamenat? To je tu zvykem uvádět ženy do rozpaků?

„Králi." řekla posměšně Jane směrem k Jamesovi. A udělala neohrabané pukrle.
„Královno." podívala se na mě a zopakovala to stejné, co předtím udělala u Jamese.

„Já si krále na chvíli pučím." řekla a James se na ní nejdříve skepiticky podíval, ale pak jí nabídl rámě. Uklonil se mi a pokusil se usmát.

Nevěděla jsem co to mělo znamenat, všichni byli tak nervózní, rozrušení a já nevěděla proč. Začalo to ve mně pěkně pěnit, protože mi nikdo nic neřekl. Nevědela jsem, co přesně si o tom mám myslet. Všichni mě jen obcházeli s tím, že asi všechno vím. Přitom, to bylo na opak. Nebyla jsem v království, ani týden. Všechno pro mě bylo tak nové a nikdo si, ani nedělal starosti s tím, aby mě to ukázal.

Teď tu stojím s korunou na hlavě a s nepopsatelnými pocity v sobě. Stojím v novém království, které jsem měla tu čest poprvé navštívit až před pár dny. Už zase se to ve mně probouzelo. Lítost nad tím vším. Že nejsem dost dobrá a že tu jsem uplně sama.

„Co tu tak postáváte?" chytla mě za loket královna Sofie a laskavě se usmála. Popravdě jsem za její společnost byla ráda. Můj manžel se totiž rozhodl, že odejede a mě tu nechá.

Obě dvě jsme přišli do sálu, kde začínala hostina na počest krále a královny. Bylo tu hodně lidí, kteří se bavili. Já však ne. Čekala mě další nudná dlouhá hostina, plná obav abych zase něco nevyvedla.
Sofie mi pohladila hřbet ruky a ladným krokem odešla za hosty, co na ní už nějakou dobu mávali.