Princezna pro prince

Moje předvedení

  Zvedla jsem dlaň do vzduchu, abych zjistila jestli opravdu prší. Na ruku mi spadly rovnou dvě kapky. Vzhlédla jsem k tmavě modrým mrakům a svraštila obličej. Podívala jsem se na prince. Ten, svůj zrak od oblohy otočil na mě a jen suše konstatoval „prší"                                        
Podívala jsem se na něj tázavým pohledem. Jen se usmál a zavolal sluhy, kteří přiběhli s deštníky. Vyndala jsem ruku z princova ráměte a nadzvedla si obrovské šaty. Chtěla jsem se vydat směrem k zámku ale něčí ruka mě zadržela.

„Princezno, nechtěla by jste si sundat ten obrovský závoj?" zeptal se mě princ.
Otočila jsem se na něj a s přikývnutím řekla něco jako „Asi ano, to-to asi bude lepší"

Ucítila jsem jeho ruce ve vlasech, jak mi odepíná malé skřipečky a následně sundává obrovskou bílou látku. S pomocí malých hihňajících se družiček, složil látku do velké rule. Musela jsem se zasmát, nesl jí v obou rukou a přes hromadu látky ho nebylo vidět. Malé holčičky ho obíhali a hihňali se.

„Je něco k smíchu, Princezno?" zeptal se mě a já okamžitě zvážněla a stydlivě zavrtěla hlavou. On jen pozvedl obočí a předal hromádku služebným.

  Otočila jsem se s tím, že půjdu. Chytila jsem velkou sukeň a zvedla jí do vzduchu. Šlápla jsem na první schod. Když jsem se chystala na druhý, přišlápla jsem obrovitou sukni a spadla na mokrou zem od deště. Nějaké dámičky se začaly za svými vějíři hihňat. Myslela jsem že se rozbrečím. Byla jsem celá rudá a zrychleně dýchala. Byl to příšerný trapas. Jak se mi to mohlo stát?

Snažila jsem se přes velkou, teď už zašpiněnou bílou sukni zvednout, jenomže to nešlo. Střevíčky na mokré zemi a kupa látky mi nijak nepomáhali. Ukápla mi slza. Vypadala jsem příšerně. Proč?! Proklínala jsem teď ty krásné šaty. Každou nitku, každou kytičku, každý malinký detail.

Potichu jsem brečela, zdálo se mi to jako rok od toho co jsem spadla. V reálu to bylo něco kolem dvaceti vteřin, než mě něčí ruce zvedly. Otočila jsem se a tam stál James. Prohlížel si mě překvapeným a posměšným pohledem. Zrudla jsem ještě víc. Otevírala jsem pusu, abych mu poděkovala.

„Vy jste teda nemehlo." řekl mi s úsměvem a zakroutil nade mnou hlavou.
Svraštila jsem obočí.
„Jak Vy to můžete vědět?" řekla jsem mu.
Chtěl něco říct ale přiběhla má matka s davem sluhů s deštníky.

„Heather! Jsi v pořádku?" hned se mě zeptala a já přikývla.
„Podívej se jak vypadáš!!" začala mě kárat.
„Princi, omluvte moji dceru, neví co dělá. Převlíkne se a hned potom dorazíme na hostinu." poprosila a Prince a chytla mě za ruku.

Táhla mě přes zámek, prošli jsme asi třemi chodbami, než jsme přišli do velkého pokoje.
Byla tady moje komorná Susan a zrovna rovnala nějaké věci. Moje matka rozrazila dveře a vtáhla mě dovnitř.

„Vaše Výsosti" řekla polekaným hlasem Susan a uklonila se.
„Prosím vás Susan, vyndejte princezně ty světle modré šaty." řekla jí.
„To ses nemohla předvést trochu lépe? Co si o tobě teď asi pomyslí? Že si vzal nějakou nemotoru?" vytkla mě když mi pomáhala rozvázat všemožné šňůrky u špinavých šatů.
„Vzal si mě takovou jaká jsem." odsekla jsem.
Matka si jen povzdychla.

Oblékaly mi světlounce modré šaty s volánky na ramenou. Byly překrásné, jedny z mých nejoblíbenějších. Až teď jsem se stačila rozhlédnou po pokoji. Všechny ty kufry byli moje!
„Matko, co je to za místnost?"
„Nevím, řekli nám, že zavazadla máme dát sem." Řekla a utahovala mi korzet.

Byla jsem hotová, připravená na hostinu.
„Né, že se něčím zase umažeš! Budeš teď královna, tak se tak i chovej! A teď už pojď čekají na nás" řekla mi matka a já protočila očima.

Tentokrát jsme prošly jednou dlouhou chodbou. Nemohla jsem si nevšimnou té krásné výzdoby a portrétů. Všichni na portrétech si byli tak podobní.
Přišli jsme k velikým dveřím. Matka mi ještě, než sluhové otevřeli dveře, naznačila ať se usmívám. Neusmála jsem se.

Vešly jsme dovnitř a rázem se všichni svatebčané přestali bavit. S matkou jsme se uklonily a ona se vydala ke stolu za otcem. Lidé se zase rozmluvili a nastal hluk.

Stála jsem tam s rukama za zády a nervózně přešlapovala. Nevěděla jsem co mám dělat. Někdo mi sáhl na rameno a já se prudce otočila a praštila ho do nosu.

„Omlouvám se" začala jsem koktat.
Byl to princ. Ach bože za co? Držel se za nos a já zase začala rudnout.
„Nemusíte mi hned rozbíjet nos, princezno! Jen sem vám chtěl říct, kam si máte sednout."
Zčervenala jsem a hleděla do země. Proč za každou větou, kterou se mnou prohodí, dává princezno?