Princezna pro prince

Korunovace

Ještě dlouho jsem seděla a koukala z okna ven. Slzy mi stékaly po tváři. Bylo na nic. Cítila jsem se sama. Přála jsem si být zpátky doma. Smát se s mým bratrem, protáčet oči na všechno co matka řekne a běhat bosá po našich loukách. U pootevřeného okna jsem usnula. Byla teplá noc a já se v klubíčku svíjela u okna.

Už zase se mnou Susan cloumala a snažila se mě vzbudit.

„Co děláš?" vyjela jsem na ní nepříjemně.

„Promiňte ale musíme vás připravit na korunovaci." řekla mi vylekaně a já s těží vztala. Venku bylo ještě šero. Susan mi otřela obličej a namalovala mě nějakými šminkami. Nedávala jsem pozor a stále ještě byla myšlenkami u včerejšího bazénu. Z vlasů mi učesala veliký honosný drdol a připla do něj různé ozdoby.

Konečně jsem se podívala do zrcadla. Skoro jsem se nepoznala. Vypadala jsem tak sebevědomě a silně, i když uvnitř to bylo přesně naopak. Kdybych se viděla poprvé tipla bych si, že mi je tak třicet.

Na dveře někdo zaklepal. Odtrhla jsem se od svého obrazu v zrcadle a přistoupila ke dveřím, abych je otevřela.
K mému překvapení tam stál princ. Na sobě měl slavnostní oděv a šerpu s odznáčky. Nemohla jsem si nevšimnou jeho překvapeného úšklebku, když mě spatřil.

„Princezno, už je čas." řekl klidným hlasem a podal mu ruku.
„Jistě." jeho ruku jsem nepřijmula, protože jsem svoje obě horní končetiny potřebovala, abych nadzvedla svoji obrovskou sukni.
„Mohl byste?" Nervózně jsem se ho zeptala, protože stál uprostřed dveří a zřejmě by tam ještě dlouho stál.

„Omluvám se." odstoupil a nechal mě vyjít ven z pokoje.

Šli jsme vedle sebe, každý ponořený ve svých myšlenkách.

Venku čekalo asi pět kočárů. Nebyli jsme totiž jediní, kdo dneska odjížděli na korunovaci. Spousta úředníků a zbytek rodiny jel s námi.
Začala mi chybět matka s otcem i bratr. Škoda, že tu nemohou být se mnou.

Přistoupili jsme k tomu nejhonosnějšímu a největšímu kočáru, který jsem kdy viděla. Nemluvně o osmi koních, kteří byli v našem spřežení.
Tentokrát jsem princovu nabízenou ruku přijmula. Přece s mým talentem bude lepší, když mi do kočáru napomůže.

Seděli jsme tiše v kočáře. Bez jediného slova. Nevím jak dlouho pojedeme. Vlastně jediné co vím ke to že jedeme do města a to je asi vše ohledně mé informovanosti.

„Je vaše noha v pořádku?" zeptal se nakonec a tím prolomil to trapné ticho.
„Ano." řekla jsem prostě a malinko se na něj usmála.
Chtěli jsme oba něco říct, jenomže ani jednoho nenapadlo co.
„Sluší vám to." řekl mi princ jen tak a já rázem zčervenala. „Vypadáte...tak královsky."

Prudce jsem zamrkala jestli mě nešálí zrak a já ještě nespím.

„Děkuji." vykoktala jsem.
Proč nedokážu vymyslet něco víc, než jen prosté děkuji.

Naštěstí jsme už dorazili do města. Odhrnula jsem závěs okénka a kromě krásných domů jsem spatřila i jásající davy lidí. Někteří byli až moc blízko okénka. Trochu mě to vyděsilo a závěs jsme hned zatáhla.

„To se všichni tak těší, že se stanete králem." zeptala jsem se prince a podíval se na něj ustaraným pohledem.

„Řekněme, že doufají v lepší zítřky." řekl vážným hlasem a prsty odhrnul kousek závěsu.
„Nebo se těší až uvidí novou královnu." to se obrátil na mě a na tváři měl značný úšklebek.

„Tak to se teda mají na co těšit." pronesla jsem jen tak pro sebe. Teda aspoň si myslela, že pro sebe.

„Proč myslíte?" zeptal se mě princ a já nepoznala jestli je jeho tón hlasu spíše posměšný a nebo starostlivý.

„Já nejsem typ dívky, která by se měla stát královnou. Vždyť se na mě podívejte." řekla jsem mu a cítila jak mě zase zevnitř užírá, ten nepříjemný pocit smutku.

„Za těch pár dní, co vás znám musím říct, že jsem laskavější a krásnější ženu nikdy neviděl." řekl to tak tajemně s postranním úšklebkem, že nevím jestli si to opravdu myslí. Protože já... jsem já a..... Každopádně jsem zčervenala a pohled sklopila k podlaze kočáru.

Kočár zastavil a já mělo co dělat abych se udržela sedět a nespadla princi do náruče.
Vystoupil první. Chtěla jsem taky vystoupit, ale jeho ruce omotaly můj pas. Svými silnými pažemi mě vzal a postavil na zem.
„To aby jste mi zase nespadla." pošeptal mi do ucha a já se na něj zamračila. Proč si mě musí pořád, tak dobírat?

Vstoupili jsme na veliký červený koberec, který se táhl k hlavním dveřím katedrály. Podél koberce stáli vojáci, aby jásající lid nepronikl k nám.
Poddaní dělali hrozný hluk. Jeden křičel přes druhého a mě z toho začínala bolet hlava. Opatrně jsem našlapovala na nohu, na kterou jsem včera upadla, a kráčela v princově ráměti.

Oba jsem nahodili umělý úsměv a mávali rukou na lidi. Někteří se na nás usmívali a jiní hrozili pěstmi. Myslela jsem si, že prince mají rádi. Ale já přece nevím, co se tady v tom království vlastně stalo. Musím to zjistit.

Vešli jsme do katedrály. Společně jsme kráčeli, mezi lavicemi plnými šlechtických hostů. Jediného, koho jsem poznala byla Jane, Katharina s manželem a královna Sofie. Ostatní lidé pro mě byli velkou neznámou.

Před stoupili jsme před velký stůl, za nímž stál jakýsi církevní hodnostář. Poklekli jsem před něj a já si všimla princova nervózního výrazu. Tenhle den je pro něj zásadní. Má se přeci stát KRÁLEM, a já jeho královnou.

„Princi Jamesi Williame synu Jamesův, přijímáš velkorysou nabídku, která ti byla z nebe přidělena a staneš se budoucím králem Marfádie?" řekl hodnostář a princ zamumlal, že ano. Odříkal slib a byla mu na hlavu posazena veliká zlatá královská koruna.
Posadil se na připravený trůn a zvedl zrak k obecenstvu.

„Ptám se teď vás princezno Heather Sofie Katharino, manželko krále Jamese VII. a dcero krále Christiana III. Přijímáte roli, která vám byla z hůry dána, stanete se královnou Marfédieskou a zajistíte pokračování dědičné linie?" zeptal se mě hodnostář.
Proč všichni jenom řeší potomka, copak nejsem i k něčemu jinému?
„Přijímám" řekla jsem skoro otráveně a odříkala dlouhý slib o tom jaká budu skvělá královna a jak budu všechny milovat.

Posadil mi na hlavu korunu, kterou jsem předtím spatřila ma hlavě královny Sofie. Posadila jsem se na královský trůn postavený vedle Jamesova a podívala se do davu.
Všichni teď vykřikovali„ Ať žije král!"

Tedy až nejednoho muže. Měl tmavé černé vlasy a tmavé vlasy, oblečený byl do hnědého slavnostního obleku.
Stál bez pohybu, s rukama zkříženýma na prsou a propaloval mě pohledem.
Můj úsměv mi okamžitě z tváře zmizel a začala jsem cítit jak se mi tělem projela vlna strachu.
Co je to za netvora?'