Stepfather Louis

14.díl

,,A-ahoj, uhm, děkuju," absolutně jsem nevěděla co říct. Docela mi tím gestem vyrazil dech. Opatrně jsem si vzala růži do ruky a přivoněla k ní, voněla krásně. Usmála jsem se na Zacka a on mi úsměv oplatil.

,,Eh... máš nějaký nápad na místo, kam bys chtěl jít?" zeptala jsem se jelikož mě opravdu nic nenapadalo.

,,No, můžeme se jen projít," a jakoby nestačilo, že mě hypnotizuje svýma očima, začal se strašně sladce usmívat. Na tohle nejde nic jinýho, než kývnout. A to jsem taky udělala. Rozhlédla jsem se kudy by jsme mohli jít a napadlo mě, že to můžem vzít přes takový parko-lesík, který tu je. Vlastně ani nevim, proč sem před chvilkou vyváděla, že by mi něco udělal. Přijde mi docela sladkej, ale vím, že si s ním nic nemůžu začít. Sice nevím jak s Louisem dopadnu, ale risknu to. Ikdyž mě to možná bude stát zlomený srdce. Ale nad tím ted' nesmím přemýšlet. Vedu Zacka jenom chvilku a už jsme na začátku parku. Je to tady dobře osvětlené, takže i když je tma, vidíme na cestu.

,,Uhm, můžu se tě na něco zeptat?" začne Zack, trochu nesměle a pootočí na mě hlavu, aby na mě viděl. Jsem ráda, že tu nebude takový trapný ticho a s úsměvem přikývnu.

,,Máš kluka?" uhne pohledem a pozoruje menší jezírko, kolem kterého právě procházíme. Nevím co mu mám říct, kluka vlastně nemám. To co je s Louisem se ani nedá nazvat vztah, vždyt' vlastně ani nevim co to s ním mám. Dáváme si pusy, mazlíme se ale to je asi tak všechno. Víc toho stejně být ani nemůže, je s mojí mamkou. Na co já vlastně celou dobu myslím?! Že mamku, kvůli mě opustí? A že spolu budeme napořád? Nezní to až moc pohádkovsky? Ale já nežiju v pohádce... Myslím, že mi to došlo docela pozdě. Louis nikdy nebude můj a já si dělám až moc velký iluze. Až přijdu domů, tak bych si s ním měla promluvit, protože se jinak nehnu dál. Vlastně můžu udělat jeden malej krok hned ted'.

,,Ne, nemám," počkám až se na mě otočí a usměju se na něj.

,,Takže bych u tebe mohl mít šanci?" zeptal se s pohledem štěněte a já se musela potichu zasmát.

,,Myslím, že máš velkou šanci," zastavila jsem se a naznačila aby šel se mnou. Za tím menším jezírkem je větší a je u něj udělané molo. Takže jsem si tam chtěla sednout a sledovat nebe odrážející se na hladině. Občas jsem sem chodila, ale jenom večer, protože tady nikdo není. Je to skvělé místo na kreslení, poslouchání písniček a přemýšlení. Když jsme tam došli tak jsem si sedla a Zack se opřel o zábradlí a koukal se kolem dokola. Pak se podíval na mě a šel si sednou vedle mě. Položila jsem růži vedle mě a promnula si ruce, kvůli chladu. 

,,Je ti zima?" zeptal se okamžitě a já nevěděla co udělá pokud bych řekla ano. On to vyřešil za mě a dal si mé ruce mezi své aby je zahřál. Divím se že je taky neměl zmrzlé, protože u jezera je vždycky chladněji, ale zase jsem byla ráda že mám svoje ruce v teple. Ale je to jiný dotyk než od Louise. A navíc si myslím, že ten od Louise mi je příjemnější, než od Zacka. Ale třeba to časem odezní. Seděli jsme tam poměrně dlouho, a přitom jsme nic neřekli. Tohle už nebylo trapný ticho jako předtím, ale přesto bylo zvláštní. Pořád jsem měla svoje ruce v jeho a byla jsem o něj opřená. Začal foukat vítr a já cítila jak na mě začínají dopadat kapky deště. Zvedla jsem hlavu abych se podívala na Zacka a ten stočil pohled z jezera na mě. Začal se přibližovat, ale ucukla jsem a vstala.

,,Už je dost pozdě, měla bych jít domů," vzala jsem do ruky růži.

,,Jo, dobře, doprovodím tě," zvedl se a šel potichu vedle mě. Po pár minutách cesty si ale odkašlal a zeptal se jestli by mě nemohl znovu držet za ruku. Na to jsme mu kývla a podala mu jí. Déšt' sice nebyl tak hrozný, ale ten vítr jo, takže jsme zrychlili. Když jsme byli skoro u mýho domu tak jsem ruku stáhla zpátky k sobě. Na Zacka jsem se radši nepodívala, nevěděla jsem co bych měla v těhle situacích dělat, takže když jsme přišli před dům tak jsem se na něj podívala abych se rozloučila, ale on mě předběhl. A taky dost překvapil, rychle se ke mně sehnul a dal mi malou pusu.

,,Děkuju za hezký večer, uvidíme se zítra ve škole. Dobrou," řekl a hned na to se otočil a šel pryč. Já tam furt stála a nevěřila tomu. Nevím jestli mám být naštvaná nebo se smát, takže jsem se jenom usmála do deště a šla přes branku k domovním dveřím. Chtěla jsem začít hledat klíče, ale to se přede mnou otevřeli dveře. A v nich samozřejmě stál Louis, a podle toho jak se tvářil, tak byl naštvanej.

Hi? Um, omlouvám se jestli vám některý části nedávali smysl, ale já to píšu tak jak mě to zrovna napadne. A taky se chci omluvit za celej děj tohohle dílu, protože i kdybych měla sílu na přepsání, tak to dopadne úplně stejně, jelikož nevím co tam mám psát... ale zase to díky Zackovi bude zajímavější, takže se těšte :3 :D