Stepfather Louis

18.díl

,,A to proč?! Kvůli Zackovi? Děláš si srandu? Chováš se jak malej!" zařvala jsem na něj a odstrčila ho ode dveří abych mohla utéct do pokoje. Nesnáším ho! Nesnáším ho. Chci odsud pryč. Musím pryč. Nechápu proč se tak chová. Místo toho, aby jsme se potkávali míň a mohli zapomenout na to co se stalo, i když by to bylo těžký, se musí chovat jako malý dítě a mít mě na očích. Vběhla jsem do pokoje a zamkla dveře. Chtěla jsem něco, cokoliv rozbít, takže když jsem měla na dosah fotky v rámečcích, vzala jsem je do ruky a nějvetší silou je hodila na dveře. Sklo se roztříštilo na koberec a fotky ležely trochu poničené, v tom. Docela mi to pomohlo se uklidnit, jenže když jsem se podívala na ty fotky, začali mi slzet oči. Na fotkách jsem byla s mamkou a Louisem, někde jenom s Louisem. Přešla jsem pokoj a chtěla jsem zvednout fotky, abych to pak mohla smést do koše. Když jsem brala druhou fotku, nevšimla jsem si, že sebou beru i kousek skla, takže když jsem zpevnila stisk, řízla jsem se do dlaně. Sykla jsem a fotku pustila, s tím i kousek skla, jenže to už mi tekla krev, hodně krve. Zpanikařila jsem a bez toho, aniž bych pomyslela na Louise, jsem odemkla dveře a běžela do kuchyně, kde byla lékárnička.

,,Co se ti proboha stalo?!" zařval, nebo spíš zapištěl Louis a já málem vyletěla z kůže, jak jsem se ho lekla. Ignorovala jsem ho a v lékárničce hledala dezinfekci a obvaz. Protože náplast by na dlani moc nedržela.

,,Řekni mi sakra co se stalo!" řekl pevným hlasem a za rameno mě otočil k sobě čelem.

,,Nešahej na mě a vypadni," zakřičela jsem a odstrčila ho, otočila jsem se zpátky abych otevřela dezinfekci, jenže to by mi tu zatracenou dezincekci nesměl vzít přímo z ruky Louis. Chytil mi zraněnou ruku a přidržel nad dřezem, polil mi dlaň a nechal aby to zpěnilo. Mezitím jsem na něho vražedně koukala, kdyby mi tu ruku tak silně nedržel, tak se mu vysmeknu už dávno.

,,Nechceš už začít mluvit?" zeptal se mě klidným hlasem, který beztak hrál, ale mě to bylo jedno. Odfrkla jsem si a znovu se pokusila vyprostit ruku z jeho sevření, samozřejmě zbytečně.

,,Jak myslíš, ale nech mě ti tu ruku aspoň obvázat," koukal se na mě, ale můj pohled byl zabořený na mojí ruku, která už uschla. Pokrčila jsem rameny a on pustil mojí ruku. Musím přiznat, že sem na chvíli chtěla vzít obvaz a zdrhnout do pokoje, jenže nevím, jestli bych si jednou rukou něco dokázala obvázat. Louis vzal z lékárničky ještě vatový polštářek, který přiložil na ránu, a pak začal s obvazováním. Koukala jsem se všude, kromě jeho. Jakmile skončil, chtěla jsem se znovu dostat do pokoje, jenže mě stihnul chytit dřív, než jsem se vůbec pohnula. Nejspíš sem předvídatelná.

,,Můžeš se mnou prosím, začít mluvit?" zněl ublíženě, ale já se cítím mnohem hůř.

,,Proč mě prostě nenecháš být?" zašeptala jsem, protože už jsem se s ním nechtěla hádat.

,,Protože tě miluju," řekl to tak potichu, že si ani nejsem jistá, jestli jsem slyšela dobře.

.

.

Vím, že jsem přes 2 měsíce nic nepřidala. Taky se za to omlouvám, ale měla jsem hlavu plnou všemožnejch věcí, krom vymýšlení příběhu... za 9 dnů se mi buď zlepší nebo zhorší život, takže jestli nebudu dlouho přidávat, viňte mojí náladu, která ani do teď nebyla výš než bod mrazu;)

Takže budu doufat, že jste si užily i tuhle část příběhu a budete trpělivě čekat na další (které se, doufám, dočkáte :)