Target (CZ)

Two

Destiny:

Běžela jsem po škole rovnou do velkého obchodního centra, abych koupila tomu člověku, kterého mám bohužel doma (nehodlám mu říkat tatínek - už nikdy), Whisky. Včera byla poslední, a kdybych ji dneska nesehnala, nebo bych přišla pouze o jednu minutu později, než bych normálně přicházela, tak bych se mohla rozloučit se svým životem.

Také by mě zajímalo, proč mi na svém životě tak záleží. Možná to bylo tím, jak mě držela naživu představa, že již brzy budu moci být svobodná. Byla jsem tak přesvědčená o tom, že se ten plán splní, že jsem v to opravdu věřila. Byla to jedna z mála věcí, ve které jsem věřila. Zůstaly ve mně kousky optimismu, po tom všem, ale celý zbytek je přeplněn pesimismem.

Jak jsem to věděla?

Tušila jsem, že dneska neseženu Whisky, a samozřejmě jsem ji nesehnala. Byla to jedna věc, ta druhá byla, že jsem se zpozdila o dvě minuty. Nemusela jsem se ani modlit, že vede tvrdý spánek, protože jsem věděla téměř na sto procent, že je vzhůru a vyhlíží mě, aby mi mohl něco udělat.

„Kde mám vodu?" Zeptal se a samozřejmě nemyslel normální pramenitou ‚vodu' ale jeho stálou milovanou Whisky. Na čele měl napnutou žílu, viděla jsem jí absolutně jasně. Měla jsem z ní strach, i když jsem to nedávala vůbec najevo.

„Došla." Hlesla jsem a přitiskla jsem víčka k sobě. Vnímala jsem, jak ke mně došel hlasitými kroky. Zatáhnul mě za vlasy a praštil se mnou o vstupní dveře. Jednou, dvakrát, po třetí. Zatínala jsem zuby a všechnu bolest jsem dusila v sobě. Zprava mi přistála jeho dlaň. Pak toho nechal.

Stála jsem tam, před ním a svírala jsem ruce v pěst. Probodávala jsem ho pohledy a čekala, co dál. „Co tak stojíš?! Dojdi mi pro vodu!" Přikázal mi a otočil se zpět do obývacího pokoje. Chtěla jsem křičet, chtěla jsem ho kopnout, chtěla jsem řvát, hulákat, výskat a ječet, chtěla jsem umřít, ale jediné, co jsem udělala, byl odchod do supermarketu.

Ze strachu, že při příchodu domů opět využije mé vlasy, jsem si svázala vlasy do bezpečného drdolu a strčila jsem ruce do kapes. Chladný vánek mi zpříjemňoval celou cestu, na jednu stranu jsem byla docela ráda, že jsem zmizela z toho pekelného hororového domu, ale na tu druhou jsem nebyla vůbec spokojená s tím, že kvůli němu mě má většina obyvatel této části Michiganu za alkoholičku a příšernou průšvihářku. Moje nenávist k němu byla neuvěřitelně velká a každým dnem rostla. Jako obrovská noční můra. Nebo černá Lochneská příšera.

Cítila jsem, jak každým krokem slábnu. Bylo to z toho, jak mě praštil o dveře. Padnu do bezvědomí. Na setinu vteřiny jsem si také přála, abych se z toho nikdy neprobudila, abych byla třeba záhadou. Možná bych se stala duchem a do smrti ho strašila. Dívala bych se na to, jak ho zatýkají. Scénář, který jsem si v hlavě přehrávala už několikrát a stále na něj věřím.

Opřela jsem se o plot nějakého domu, a když přišlo to černo, pokoušela jsem se být při vědomí. Nemohla se dostat do nemocnice. Neměla jsem zapotřebí slyšet vymyšlené lži, vycházejíc z jeho úst. Jak je mu jeho dcerušky tak neuvěřitelně líto. Kecy, kecy, kecy. Podařilo se mi, teda aspoň myslím. Po několika motajících se kroků, jsem už konečně začala chodit normálně, jako kdybych byla v pohodě, a před několika minutami se vůbec nic nestalo.

Koupila jsem mu tu pitomou láhev Whisky a po návratu domů jsem mu jí položila na stůl, na kterém se válely různé odpadky a obaly od cigaret. Doufala jsem, že budu moct v klidu vyběhnout do svého pokoje a mít chvilku pro sebe. Svíral se mi žaludek vždy, když jsem byla v jeho blízkosti. Strach, co mi udělá tentokrát, je vždy tak obrovský, že se vlastně i bojím mimo domov.

Nikdo si toho ještě nikdy nevšimnul. Ve třídě mě docela slušně nevnímali a jediné, co řešili, bylo, jaký má ten učitel dobrý zadek. Kolemjdoucí a obyvatelé tohoto města si mysleli, že jsem fetovala a pila už od šestnácti. Kdo věděl pravdu? Kromě mě a jeho, je to matka, která je bůhví kde. Utekla od něj, po tom, co ho podrazila jeho milenka a on kvůli tomu začal chlastat a mlátit nás. Ona zmizela a nechala mě jemu napospas. Bylo k neuvěření, že mě zradila vlastní matka.

Hunter:

Zítra bude den D. Nastupuju na West High a musím najít co nejvíc důkazů a případné podezřelé. Nemohl jsem se víc než těšit, ale jedna věc mi nepřipadala nějak normální. Staroušek mě donutil se chovat skromně a mile, ale takhle je jasné, že neuspěju. Ty děcka na střední musejí být populární, aby je mohl někdo zfetovat a pak opíchat. A populární opravdu nejsou studenti, kteří jsou skromní a milí. Jsou drsní, namyšlení a ohromně stupidní.

Vykašlal jsem se na Starouška, pojedu to podle sebe. Tak či tak ho dostaneme a Jones mu ustřelí koule.

***

„Přivítejte prosím, vašeho nového spolužáka Huntera Paxtona." Představil mě ředitel mé nové třídě. Staroušek mi ani nesehnal falešnou identitu. Je pravda, že mi ředitel taky kryl záda, takže falešná legitka nebyla potřeba.

Všechny oči se ukotvily na mně. Moji spolužáci na mě začali zírat, jako kdybych spadnul z nebe. Jako bůh. Udělal jsem dojem, přesně, jak jsem chtěl. Holky si mě projížděli od hlavy až k patě a zpátky. Docela jsem se divil, že někdo chce tyhle holky dostat do postele, protože většina z nich nebyla ničím zajímavá. Ovšem, pokud nemyslím tu hrst něčeho na obličeji.

Pohledem jsem projel všechny kluky a přibližně jsem odhadnul, jaký z nich bude jakýsi velitel všech kluků a zaujímal první místo u holek. Označil jsem si v duchu možné podezřelé vrahy a usmál jsem se. Zabodoval jsem ještě víc.

Jedna holka, která vypadala, jako normální člověk se vůbec neobtěžovala zvednout pohled od lavice, v uších měla sluchátka, které byly skvěle zamaskované za vlasy, ale já je rozpoznal podle lesklých drátů vedoucích do její kapsy. Zaznamenala mě až, když odešel ředitel. Podívala se na mě očima, ve kterých jsem nedokázal nic vyčíst, ale přiměly mě k tomu, abych se na ní soustředil.

Pousmál jsem se.

Destiny:

Do třídy vstoupil neznámý cizí kluk, neznamenal nic dobrého. Stačil mi jediný pohled na něj, abych věděla, že se mám držet dál. Při jeho úsměvu mu šlo jenom o dojem. O holky. A o to, aby zapadnul do davu. Nic, co by mě zajímalo. Vrátila jsem se pohledem do popsané lavice a nehodlala jsem uhnout pohledem dopředu, dokud neodešel ředitel, což znamenalo, že si šel Hunter sednout.

Ve chvíli, kdy se zavřely dveře, jsem pohlédla nahoru a doufala jsem, že tam už není. Ani omylem. Byl tam a díval se přímo na mě.

A pak nadzvednul jeden koutek úst.