Target (CZ)

Twenty-Two

Hunter:

Otevřel jsem oči a cítil jsem něčí ruku držící tu mou. Udeřilo mě světlo a já jsem musel prudce zamrkat, abych rozeznal obrysy postav.

Zvedl jsem se do sedu a podíval jsem se na všechny strany. Byl jsem v příšerně páchnoucí nemocnici. Znechuceně jsem nakrčil nos. Destiny spala s hlavou na mé ruce a cítil jsem její pravidelné nádechy a výdechy.

Vytrhnul jsem ze svého těla všechny napojené trubičky a opatrně jsem se vyprostil z Destininého sevření. Motal jsem se jako po pěti panácích. Tiše jsem si sám pro sebe zamumlal pár sprostých nadávek a vzal jsem ze židle nové oblečení, které tam už někdo předem připravil.

„Jde se domu, Šípková Růženko." Povzdechl jsem si a vzal jsem Destiny do náruče. Podíval jsem se pozorně z okna, kolik metrů jsme nad zemí a protočil jsem očima.

Byli jsme minimálně v pátém patře.

Vzal jsem to tedy dveřmi a tvářil jsem se sebevědomě, dokud jsem nevešel do výtahu.

Destiny:

Musela jsem usnout. Stoprocentně, protože když jsem se probudila, Hunter byl tak neuvěřitelně čilý a pobíhal po svém pokoji, jako smyslů zbavený. Držel si vlasy a chodil po pokoji tam a zpátky. Opřela jsem se na posteli o lokty a civěla jsem na něj.

Nevypadal jako kdyby mě zaregistroval.

„Já vím, že jsi vzhůru." Odpověděl a kousnul si ret, aniž by mi daroval jediný pohled. Otráveně jsem padla na postel a podívala jsem se na strop. Až po chvíli jsem se ho zeptala.

„Co vyvádíš Huntere?" Podívala jsem se na zářící budík ve tmě. „jsou tři hodiny ráno." Zívnula jsem.

„To se dozvíš ráno." Řekl a konečně se zastavil. Věnoval mi krátký vážný pohled a pak se odvrátil k balkonu. Ze zadní kapsy vytáhnul krabičku cigaret a opřel se o zábradlí. Potichu jsem zanadávala.

„Jenom debil kouří po tom, co se dostal z nemocnice." Řekla jsem a probodla jsem pohledem jeho záda.

„Chceš?" Z dálky ke mně natáhnul jednu cigaretu a já obrátila oči v sloup. Ukázala jsem na něj prostředníček a obrátila jsem se na bok. Zavřela jsem víčka k sobě a poddala jsem se dlouhému spánku.

Hunter:

Bylo to v prdeli. A jak.

Opravdu se hrozně moc omlouvám za měsíční pauzu, ale vůbec jsem se nemohla dokopat k psaní. -K