Target (CZ)

Twenty-Seven

Destiny:

Zatímco všichni vyskákali z auta a vrhli se proti nim, já jsem si počkala a potichu jsem vylezla z auta, aby si mě protější gang nevšiml. Otevřela jsem kufr a pohlédla jsem na velkou černou tašku naplněná zbraněmi. Neváhala jsem a sáhla jsem po sniperce. Lehla jsem si pod auto, což nebylo tak těžké, jak jsem si myslela, protože pneumatiky byly dost tlusté.

Rozeznat boty ruského gangu od mého nebylo vůbec lehké, takže jsem se předtím, než jsem na jednoho z nich zamířila, musela pořádně podívat. Mířila jsem, co nejvíce jsem mohla a to byly stehna. Povedlo se mi střelit dva a jednou omylem Jamese, čehož dost lituji.

Tím, jak jsem se soustředila na míření a střílení jsem téměř vůbec nesledovala situaci, ale okamžitě jsem zbystřila, když jsem uviděla na zem padnout tělo člena Starouškova gangu.

„Do háje." Zanadávala jsem, když jsem zjistila, že je to Jones. Byli tam už jenom dva – Ryan a Hunter. Jich bylo ještě pět. Naposledy jsem zamířila na nohy, které šly rychlým pohybem ke mně. Vystřelila jsem a bohužel jsem se zrovna nejlépe netrefila – vůbec. Plazila jsem se dozadu, co nejrychleji jsem mohla a jakmile se má hlava dostala mimo zadku auta, vyskočila jsem na nohy a z černé tašky jsem sebrala další zbraň. Tentokrát elektrickou, která mohla střílet několikrát za sebou po jednom výstřelu. Viděla jsem toho člověka, kterého jsem netrefila přes přední okno a nečekala jsem na to, až ke mně dojde. Prostřelila jsem přední sklo a doufala jsem, že jsem se aspoň trochu trefila.

Vyskočila jsem do auta a přelezla jsem zadní sedačky, protože kufr nebyl od hlavní části auta rozdělený. Stále jsem mířila na něj a jakmile jsem se dostala na místo řidiče, vystřelila jsem a trefila jsem se přímo do ramene.

Nastartovala jsem auto a v hlavě se mi přehrávaly všechny scény s tím, jak používat auto. Nikdy předtím jsem neřídila. Dupla jsem na první věc, která byla pod volantem, což nic neudělalo, zkusila jsem tedy druhou věc a to už jsem si byla jistá, že to je plyn. Vyjela jsem naproti čtvrtému členovi ruského gangu, který se mě snažil střelit a jednou se trefil, do hrudi. A já nechala nohu na plynu a jela jsem přímo naproti němu. Podívala jsem se na svou vestu, byla v ní menší skvrnka a já cítila bolest, jako kdyby mě někdo silně zatlačil do prsa. Napnula jsem ruku, ve které jsem držela volant a snažila jsem se zbavit bolesti, jako jsem to vždycky dělávala.

Jela jsem dále, kolem Ryana a zastavila jsem se u auta protějšího gangu, kde stály matky. Z kapsy u mikiny jsem vylovila pistoli, kterou jsem zastřelila ‚stráž', která u nich stála. Z pasu jsem vzala druhou pistoli a tu jsem namířila na pneumatiku jejich auta a střelila. Vystoupila jsem z auta a zhluboka jsem se nadechla. Opřela jsem se o auto a hned na to jsem se zase zvedla a zaměřila jsem se na to, abych byla v rovnováze.

Moje matka ke mně běžela s otevřenou náručí a mně se vrátil všechen hněv, který jsem v sobě odmítala mít celou dobu. Nabila jsem si zase svou zbraň a namířila ji na ni. Zavrtěla jsem hlavou a nahlas jsem na ní promluvila. „Ne."

Uviděla jsem ji brečet a pouze jsem zanadávala. Obešla jsem ji a když jsem kolem ni procházela, řekla jsem ji, aby se dostala do auta a zůstala tam, dokud pro ni nepřijdeme. Šla jsem k paní Paxtonové a dala jsem ji svou druhou pistoli, obě jsme na sebe kývly a šly jsme klukům na pomoc.

Hunter:

Odkopnul jsem synovi největšího grázla jeho pistoli a chytil jsem mu napřáhnutou ruku, kterou se mě chystal udeřit. Natáhl jsem ji víc k sobě a trochu jsem ji přiblížil k zemi a pak jsem na ní stoupnul a tím mu prolomil celou ruku. S kolenem u jeho hlavy jsem ho udeřil právě kolenem a z pusy mu vytryskla krev a zároveň jeden zub.

Druhou, zdravou rukou mě praštil pěstí mezi nohy a já zatnul zuby bolestí. Moje pěst zaútočila na jeho ještě ne dost zdeformovanou tvář. Boxoval jsem do něj jako do boxovacího pytle a holeněmi jsem držel jeho ruce, aby se nemohla bránit.

Ten chlápek nebyl zrovna blbý, kopnul mě kolenem do zad a převalil mě na zem. Odhrnul mi nohavici, jako kdyby už celou dobu věděl, že tam byla. Nabil ji a zamířil mi na čelo, přitiskl mi mou vlastní pistol na hlavu a já jsem nemohl nic udělat. Držel mi ruce nad hlavou a nohami mi držel holeně.

„Tohle je teprve férový." Zamumlal ruským přízvukem a já na něj plivnul. Zavřel jsem oči, uspokoj se, ty bastarde. Ale žádný výstřel nepřišel, nýbrž jsem ucítila, jak se jeho svaly uvolnily a celé jeho tělo padlo na mě.

Otevřel jsem oči a uviděl jsem ránu v jeho krku. „Huntere, ty už ses snad chtěl vzdávat?" Uslyšel jsem její hlas a zmateně jsem se na ní podíval. Tak dlouho jsem ji neviděl a myslel jsem si, že už nikdy neuvidím, bylo tak zvláštní, že tam stála se svým obyčejným úsměvem v jejím živlu – se zbraní, kterou nesnášela.

Stoupnul jsem si a rozhlédl jsem se kolem sebe. Viděl jsem na zemi všechny oběti dnešní potyčky. Nejvíce mou pozornost přitáhnul Staroušek. Ležel ve vlastní kaluži krve na prašné cestě, mezi všemi těmi idioty, se kterými si myslel, že už skončil. Zemřel ve chvíli, kdy měl šanci mít zase normální život s jeho láskou života, o které si myslel, že je mrtvá. Nedostal šanci, nedostal zasranou jednu šanci. Kvůli zbabělému pitomcovi, který neuměl vůbec dávat pěsti.

Možná jsem Destiny řekl odlišnou verzi o továrně, ale neuvědomil jsem si to, byly to útržky, které mi zůstaly v hlavě dostatečně dlouho, ale jakmile jsem se nad celým příběhem zamyslel znovu, bylo to jako živé a bylo to jiné, než jsem si to pamatoval. Na tom ale nezáleželo. Stál jsem po boku své matky a na zádech jsem měl svého otce, protože jsem byl pevně rozhodnutý mu udělat pohřeb, protože on si to zaslouží jako jediný. Obvykle jsme nikomu ze zesnulých členů nedělali pohřeb.

„Kde je Destiny?" zeptal jsem se a podíval jsem se k našemu autu, kde už seděl Ryan a Destinina matka.

Pokrčila rameny. „Poběž!" řekla, když se otočila a spatřila další černé auto, jako měl ruský gang a my jsme si domysleli, že je to jejich posila.

Běžel jsem, jak rychle to se Starouškem na zádech bylo možný a dostal jsem ho do auta k Ryanovi. Moje matka si sedla na sedadlo spolujezdce a čekala, že si k ní sednu na místo řidiče, ale já ji nevyhověl. Otočil jsem se a rozhlédl jsem se po Destiny. A tam jsem ji spatřil. Klopýtala přímo k druhému černému autu, které už zastavilo a z něj vyskočili všichni členové posily. Jeden z nich na Destiny zamířil a snadno ji zastřelil. V hlavě mi zůstalo, proč tam byla, proč se neotočila k nám a aspoň se nepokusila klopýtat k nám. A pak jsem to pochopil. Držela v ruce otevřený granát. A jeho vybouchnutím všechny kolem ní zabila.

Chytrá holka.

Tak a tady to je...♥ Příští kapitola bude poslední a rozhodně už se akce nedočkáme. Zbožňuju Vás a omlouvám se, že je kapitola po deseti dnech. :) -K