Target (CZ)

Eighteen

Hunter:

Destiny byla docela v šoku, když viděla Brada. Celou cestu domů se dívala z okna a nevnímala nás. Jako kdyby z ní najednou vyprchala ta drzost a nahradila jí nevinná holčička. Díky bohu se vzpamatovala dřív, než jsme dorazili domů.

„Jsi v pohodě?" Zeptal jsem se jí a musel jsem se dotknout její ruky. Cukla sebou a podívala se na mě. Nasadila ten její obvyklý neutrální výraz a přikývla. Vystoupila z auta a já se musel usmát. Holka v tomhle gangu dost chyběla.

Destiny:

„Máte sbaleno?" Zeptal se všech Staroušek a všichni jsme poslušně přikývli. Bylo až neskutečné, jak rychlí dokázali všichni být. Den předtím – zatýkání sériového vraha, druhý den – stěhování.

„Děláte si ze mě srandu? Vy máte vlastní letadlo?" vyhrkla jsem nevěřícně a koukala jsem na letadlo, které je obvykle na letištích jako na dinosaura. Staroušek pobaveně přikývnul a nastoupil dovnitř. Šla jsem před Hunterem, který trval na tom, že půjde za mnou.

Sedl si naproti mně a hned jakmile začalo letadlo vzlétat, vytáhnul si krabičku cigaret. Zavrtěla jsem nad ním hlavu a strčila jsem si sluchátka do uší. Zavřela jsem oči a propadla jsem spánku.

Hunter:

Snažil jsem se probudit Destiny, ale neustále se vrtěla a mumlala, abych jí nechal být, tak jsem jí zkrátka hodil na své rameno a odnesl jsem jí do auta.

„Vítejte v Los Angeles, hoši. Město, kde si budeme nějakou dobu hrát." Přivítal nás Staroušek a zastavil před velkým domem, který měl na nějaký čas patřit nám.

Staroušek mi přikázal, abych se postaral o Destiny, zatímco oni pojedou pro zbytek nábytku.

***

Probudila se hned, jakmile jsem ji položil na trávu. Rozhlédla se kolem sebe a pak se podívala na mě. Ukázal jsem na dům. „Tady je náš nový domov."

Okamžitě vyskočila na nohy a upřela zrak na dům. A pak se otočila na mě a ušklíbla se. „Chtělo by to omrknout okolí." Mrkla na mě a já se zvednul z trávy.

Rozeběhla se ke kopci za domem. A já se musel rozeběhnout za ní. Vběhla do lesa, jako kdyby se tady už vyskytla několikrát a věděla přesně kde, co leží.

„Počkej." Zastavil jsem se jí.

„Co? Bojíš se?"

„Ne, jenom jsem tady poprvé a nepotřebuju, abych se tady ztratil."

„Neboj. Už jsem tady jako malá byla. Když bylo všechno ještě v naprostém pořádku." Odpověděla a běžela dál.

„Nejsi na drogách?" Zeptal jsem se.

„Ne. Jenom se rychle vzpamatovávám." Zakřičela nazpět a přeskočila pařez.

„Existuje to vůbec?"

„Samozřejmě." Odsekla a zastavila se.

Založila si ruce na bocích a dívala se před sebe. Stoupnul jsem si vedle ní, ale nedíval jsem se před sebe. Díval jsem se na ní. A pak se začala smát. Její smích se roznesl po celém lese a vracel se zpět jako echo.

„Věřil si mi."

„To parťáci přece dělají." Odpověděl jsem suše.

„Nikdy jsem tady nebyla. Cítila jsem to. Cítila jsem vodu. Celou dobu jsem běžela podél toho potoka, až sem." Ukázala na rozlehlé jezero před ní. „Už dlouho jsem nebyla u jezera, natož u moře. Poslední dva roky jsem běhala do školy a ze školy domů. Z domu do obchodu, z obchodu do domu." Vyprávěla.

Vzala ze země plochý kamínek a hodila ho jako frisbee do vody. „Tohle." Udělala to ještě jednou. „zbožňuju nejvíc."

„Říkáš, že zbožňuješ vodu?" řekl jsem ďábelsky. Nevědomky přikývla a po chvíli se na mě podívala.

Začala ustupovat a vrtět hlavou. „Opovaž se, Huntere!"

Neposlechl jsem jí. Začala utíkat a já se rozeběhl za ní. Byla pomalejší, takže jsem jí nabral za břicho a rozeběhl jsem se na molo a skočil jsem s výskající Destiny do vody.