Target (CZ)

Twenty-Six

Hunter:

Nevolali jsme Mikeovi o pomoc FBI. Tentokrát jsme do toho šli sami. Měl jsem neprůstřelnou vestu, každý z nás měl. Pro jistotu jsme si vzali i mikrofony a sluchátka. Kdybychom se čirou náhodou rozdělili, ale byl jsem si na devadesát devět procent jistý, že se nerozdělíme, ne v tomto případě.

Jednu pistoli jsem si zastrčil do ponožky a zajistil jsem ji botou, která mi zakrývala kotník. Druhou jsem strčil jako obvykle za pásek a třetí jsem si nechal v ruce. Není nic nad zálohu. Vyšel jsem ze svého vlastního pokoje a otevřel jsem dveře od pokoje, kde byla Destiny. Přesně ve chvíli, kdy jsem otevřel dveře, se mi naskytl pohled na její černou krajkovanou podprsenku. Strkala si svou zbraň do ní a přes ni si natáhla černou mikinu bez zipu.

„Klepání ti nic neříká, Huntere?" vyštěkla a utáhla si neprůstřelnou vestu.

„Bude ti horko, když si dáváš tu vestu nad teplou mikinu."

„Mám vlastní důvod, proč to tak mám." Odvětila a strčila si pod vestu další zbraň, pravděpodobně do kapsy té mikiny. Není zase blbá.

Šli jsme do předsíně, kde už nikdo nebyl. Celý dům byl prázdný, zatímco v garáži byl zbytek. Připravovali auto. Byl jsem si jistý, že Jones bude mít největší a nejkvalitnější zbraň schovanou v kufru auta společně s dalšími zbraněmi, granáty a vysílači.

Neměl jsem z téhle operace zrovna dvakrát dobrý pocit. Jedna věc byla, že jsme se s tímto gangem už setkali, což znamenalo, že oni věděli, jak my fungujeme. Druhá věc byla, že jsme na tenhle případ neměli téměř žádnou šanci se předem připravit a mít je na háku. Třetí věc byla – jednoduše jsme neměli moc velkou šanci úspěchu.

„Neboj se. Máme to snad zmáklý, ne?" usmála se na mě Destiny a strčila mě dopředu, abychom se pohnuli.

Destiny:

Abych byla upřímná, sama jsem si nemyslela, že to máme zmáklý. Snažila jsem se znít pozitivně, protože mi stačil Hunterův pohled. A navíc stál na místě už nějakou tu dobu a my jsme neměli moc času. Konečně se pohnul a my jsme se přesunuli do garáže.

Nebyla jsem odhodlaná zemřít v této operaci kvůli své matce, ale kvůli celému gangu. Věděla jsem, že mezi nimi nejsem moc dlouhou dobu, ale oni mi popravdě zachránili v podstatě život. Můj život se dostal do vyšší úrovně a i přesto, že pravděpodobně ne na dlouho, stejně to stojí za to vsadit svůj život kvůli nim. (Přeci jenom, oni to dělají celý život.)

Sedla jsem si na své místo vedle Jamese a zhluboka jsem se nadechla. Po celém těle jsem cítila napětí a jistý adrenalin. Sotva jsem se párkrát nadechla v průběhu jízdy. Tep se mi zvýšil ještě více, když jsem spatřila cizí gang před naším autem, když jsme zastavili.

Hunter:

Hledal jsem mezi nimi tu správnou osobu. Zatímco Staroušek odhodlaně vyšel z auta, moje oči skákaly z jednoho člena na druhého. Až jsem je spatřil. Nebyly se skupinou. Obě matky stály poslušně úplně vzadu, za černým jeepem ruského gangu. Drželi je dva členové.

Přes Starouškův mikrofon jsme slyšeli, co mu říkali: „Nepřišli jsme sem se stupidně dohadovat. Jsme tady z čisté pomsty." Usmál se jejich boss – syn toho Rusáka, co se smál, když držel zapalovač v té továrně.

Podíval jsem se zase na svou matku. Byla to vážně ona. Nezměnila se. Ani trochu. Kromě pár našedivělých vlasů byla pořád stejná. Neměla dokonce žádné modřiny, alespoň žádné viditelné. A než jsem se mohl vzpamatovat, uslyšel jsem výstřel.

Ti parchanti zastřelili Starouška. Tentokrát doopravdy. S kulkou v hlavě zkolaboval Staroušek na zem. Snažil se dýchat ze svých posledních sil, ale oni ho zastavili další střelou do holého krku.

A tehdy jsme na nic nečekali, bez jakéhokoliv plánu nebo přípravy, jsme vystřelili z auta a vrhli se bezhlavě do boje. Pravděpodobně jsme se stále drželi obvyklých kroků. Nebo dělali to, co nám šlo nejlépe. Improvizovali.

INFO! Čeká nás už jenom 2-3 kapitoly do konce (možná víc, matematika mi nikdy nešla)...-K