Aëgire - Tajemství oceánu [ODJ/Eragon ff]

Přítel v nebezpečí

Murtagh to nechápal. Ať letěl jak vysoko chtěl, jak daleko chtěl, jak rychle chtěl, ta potvora si ho vždycky našla. Sotva se probudil, první co viděl byla ona, dívala se na něj svýma korálkovýma očkama. Už ho to zlobilo.

,,Co tu zase děláš, potvůrko?" pronesl unaveně. Ona naklonila svou malou hlavičku na stranu. ,,Už mi hrabe," zamyslel se nahlas Murtagh, ,,povídám si s lasičkou."

Zvířátko zapištělo a hopskalo k němu. Murtagh si povzdechl. Vytáhl z ruksaku zbytek včerejší večeře a podělil se s ní.

Lasička přiblížila k němu a začala panáčkovat na zadních. Murtagh obrátil oči v sloup. ,,Co po mně chceš?" zeptal se otráveně.

Najednou Trn vydal podivný bublavý zvuk.

,,Ty se ještě směj, ale co s ní mám dělat já?"

Nevím, ale mám hlad.

To ty máš skoro pořád.

Trn si odfrkl. No dovol. Jdu lovit. S tím roztáhl obrovská rudá křídla a vzlétl.

Murtagh si povzdechl a obrátil se zpátky k lasičce. ,,Co teď s tebou, maličká. Tebe se asi nezbavím, co?" Pořád mu přišlo divné povídat si lasičkou.

Schoulila se do klubíčka, ale stále ho upřeně pozorovala. Murtagh ovládl nutkání ji pohladit. Pravda, bylo otravné, jak si ho nějakým způsobem, vždy našla, ale zároveň byla roztomilá.

,,Asi mi nepovíš, jak to děláš, že?" Murtagh si znovu povzdechl a položil se do trávy. Samovolně začal myslet na Nasuadu. Jak rád by ji znovu viděl. Sevřel v náruči. Čím déle ji neviděl, tím víc mu chyběla. Už jsou to skoro dva roky. Obdivoval její odvahu, zodpovědnost, tvrdohlavost i věrnost lidu. Né obdivoval, miloval.

Ze snění ho vytrhlo zavrčení. Posadil se a překvapeně si uvědomil, že to vrčí ta lasička. Zrzavý kožíšek měla naježený a pohled upřený do nedaleké houštiny.

Murtagh vytasil Zar'roc. Váha meče byla zvláštně uklidňující, se zbraní v ruce si byl jistý. V bojovém postoji čekal na nebezpečí.

Něco tam začalo klapat. Najednou z ní vylezl člověk. Murtagh se opravil, to nebyl člověk. Místo levé ruky měl klepeto. Z boční strany hrudi mu vyrážely dva další páry článkovytých končetin. Kůži měl šedavou a u úst krví potřísněné chelicery ( a/n "klepítka" idk asi kusadla).

Nasucho polkl. Toho nejhoršího si všiml na konec. Vzadu měl, jako ocas, jedový osten.

Stvůra vyrazila proti němu. V pravé - lidské - ruce třímala meč. Murtagh rozhodně nebyl špatný šermíř, ale byl v nevýhodě. Kde je ksakru Trn, když ho potřebuju (A/n já si nemůžu pomoct, chtěla jsem tu dál "Pro svatého Galbatorixe a třináct andělíčků strážníčků").

Jejich meče kmitaly a při každém střetu vytvořily spršku jisker. Točili se v podivném tanci. Chvíli měl navrch Murtagh a hned zase nestvůra. Murtagh švihl bleskovým obloukem, aby odrazil úder. Ocel zařinčela. Jak pokračovali, boj byl tvrdší a útoky rychlejší.

Když stvoření zjistilo, že nemá nad protivníkem navrch, rozhodlo se k tomu, čeho se Murtagh nejvíce obával, použití jedového ostnu. Murtagh teď mesel být mnohem obezřetnější. Věděl, že by stačilo sebemenší škrábnutí a co nevidět byl ležel pod kytičkami.

V tu chvíli zaznamenal oranžovou šmouhu. Hned na to nestvůra překvapeně zasyčela. Do krku se jí zakousla lasička. Murtagh neváhal. Využil chvilkové nepozornosti a usekl stvůře hlavu.

O několik kroků odstoupil. Rukou si setřel z čela pot. Tohle bylo těsné. Dračí hory skrývaly víc tajemství, než čekal.

Pohledem sjel k lasičce. ,,Ty jsi ale odvážné malé zvířátko," usmál se na ni. Ta se jala točit v kroužku a nadšeně poskakovat. Opět začala panáčkovat. Murtagh se k ní sklonil a nechal ji, ať mu vyleze po ruce. Zvířátko se mu uvelebilo kolem krku jako živá šála.

,,Hlavně mě nekousni," vtipkoval Murtagh. Najednou ho něco napadlo. ,,Jak ti budeme říkat? Nebudu ti přece pořád říkat zvířátko nebo lasičko." Murtagh se zamyslel. ,,Co třeba Vespera, Soumrak? Tehdy jsem tě přece poprvé spatřil, za soumraku."

Lasička se zavrtěla, on to bral jako souhlas. ,,Tak tedy Vespero. Jen co dorazí Trn vydáme se na cestu." Usmál se a znovu zašeptal její jméno: ,,Soumrak."

Kvetha Šur'tugalar!
Murtagh! Sice trochu kratší, ale tentokrát s Murtaghem a jeho malou společnicí Soumrak ( to jméno jsem vymýšlela snad deset minut). Přečetla jsem Má lady Jane a nemohla jsem si pomoct. Já tam tu lasičku musela dát (Eh ono to bývalo fretkou).

Jak je možné, že to není ani měsíc a už tu máme víc jak stovku přečtení? Moc vám děkuju ♥️♥️♥️

Když to teď tak čtu, co jsem to napsala, mám pocit, že jsem si něčeho přihnula. Pro svatého Galbatorixe... ( no comment 😶)

Kolik, že je to hodin? Ehem půl dvanácté?

No, doufám, že vám toto přineslo aspoň nějaké "osvícení". Tak asi nějak příště?
Atra mor'ranr lífa unin hjarta, fricäya!