Aëgire - Tajemství oceánu [ODJ/Eragon ff]

Strom života

Na procházce městem Nöe Rewende ukázala všechny impozantní místa, knihovnu, některé brány bariéry, která se klenula nad celou Theissalií, zabraňovala průniku vody a částečnè zabraňovala úniku kyslíku. Poté  vzala farmu, kde Nöu fascinovalo obrovské množství edemitních plodů a magií přispůsobených rostlin. Na konec na podmořské pláně.

Ty se nacházely za bariérou. Prošly tedy jednou z deseti bran ( vypouštěcích komor) do moře. Sotva prošly ze vzduchu do vody, tělo jim obalila tenká vrstva kyslíku a tak mohly obě volně dýchat.

Rewende se chovala naprosto přirozeně, nejspíše byla na Mořských pláních často.

Nöa první čekala, že v hloubce v jaké se nacházejí nebude žádné světlo, ale to byl omyl, sotva pár set metrů nad sebou viděla jiskřící hladinu.

Jak postupovaly dál od města, písčité dno stoupalo. Když se pak zastavily a Nöa se ohlédla za sebe, podívaná jí vyrazila dech. Jakoby stála na kopci a shlížela na překrásné perleťovo modré město, jiskřící na bílém slunečním svěle jako diamanty, safíry a smaragdy, ležící v údolí obklopeném zelenými poly mořských řas, sady s divnými pokroucenými ovocnými stromy. Hejna ryb, které několik chlapců a dívek hlídalo před mořskými dravci.

Rewende jim přátelsky zamávala ackoliv musela vědět, že ji nevidí.

,,Možná už bysme se mohly vrátit, chci ti ještě něco ukázat, nez bude večer," promluvila Rewende.

Její hlas byl tlumený a zněl, jako by měla rýmu. Nöa chtě, nechtě odtrhla oci z celé scenérie. Byla překvapena, že pod vodou vůbec něco slyší.

Nöa trochu zklamaně přikývla a obě se vydaly zpět. Sotva prošly zpět na vzduch, Nöe se málem podlomila kolena. Po tom, co vystoupila z vody, jí připadalo vlastní tělo hrozně těžké.

Postupovaly jednou z hlavních cest, dost velkou na to, aby tudy projel kočár. Cestou ke Stromu se nemohly ztratit. Jeho rozložitou zelenou korunu bylo vidět už od bariéry.

Vystoupily onen malý kopec a sedly si pod Strom do trávy. Nöa se zády opírala o kmen, dívala se do hustého listoví a přemýšlela. Celé město jí připadalo jako podivný sen, ani tenhle strom, jenž se tvářil jako obyčejný dub, nemohl být normální. Žádná rostlina nemohla ze souše nemohla růst tady hluboko pod vodou. I světlo tady muselo být umělé, ač připomínalo přirozené sluneční.

Rewende se k ní otočila. Musela jí ve tváři vidět nevyřčené otázky. ,,Ptej se na co chceš," prohodila s mírným úsměvem.

Nöa dlouze vydechla a sklonila hlavu. ,,Co je ten strom zač? Proč unáší děti? Proč jsem tu já?" Do očí se jí tlačily slzy, tak dlouho byla odloučena od Solus. Připadala si, jako by jí chyběl kousek sebe samotné. Nejradši by všechny děti vysvobodila a město pohřbila.

,,Ten strom zajišťuje dýchatelnost, a také funguje jako přemisťovadlo. Na souši se nachází přesná kopie toho stromu a oba jsou kouzlem propojeny. Kdyby byl zničen jeden, uhyně i druhý a naopak."

Nöa přikývla na srozuměnou. Vpodvědomí se jí rodila myšlenka na útěk, ale nedala na sobě nic znát.

Přesto se Rewende vědoucně usmála. ,,To by se ti stejně nepovedlo," řekla. ,,Abych ti odpověděla na druhou otázku. Prvně, ne všichni jsou tu protu své vůli, naopak většina je tu dobrovolně. Za Galbatorixovy vlády nejvíce, ale i teď žijí děti bez rodičů nebo v rodině, která je neuživí. Strádají, hladoví, je jim ubližováno. Pochop, že tohle místo je jejich jediné útočiště. Tady má každý své místo," vyprávěla hlasem zastřeným smutkem a oči se jí na chvíli zaleskly slzami.