Aëgire - Tajemství oceánu [ODJ/Eragon ff]

Ostrov ztracení

Nöa neklidně pochodovala po písčitém pobřeží ostrova. Pamatovala si, jak ji napadli, poté ale ji omráčenou odvlekli na tenhle bohy zapomenutý ostrov. Nechali ji tady, samotnou a bez možnosti úniku. I kdyby si postavila vor, netušila, kterým směrem se Alagaësie nachází, ani jak daleko je.

Nahněvaně kopla do kamínku, ležícím před ní, a barvitě zanadávala. Jedinou odezvou však bylo jen neutuchající šumění vln. Popadla z písku nějakou mušli a hodila co nejdále mohla, do modravého moře, obklopujícího ji ze všech stran jako nepřekonatelné zdi cely. Tento ostrov byl jejím vězením.

Připadájíce si beznadějně, padla do písku. Přitáhla si nohy k tělu a položila si obličej na kolena. Bylo jí do pláče. Byla bezmocná, měla strach a byla zmatená. Měla chuť jen zavřít oči a probudit se zpátky, ve své posteli na Akademii a doufat, že tohle všechno, bylo jen děsivý sen. Hvězdy ví, jak dlouho tu zůstane. Bez Solus! Bez své milované dračí přítelkyně a partnerky!

☆

Červánky již dávno odešly s posledním světlem a na ztemnělém nebi se počínaly objevovat první hvězdy, tehdy si vzpomněla na slova ukolébavky, již slyšela jako dítě. Nebránila se nutkání ji znovu slyšet, znovu zavzpomínat. Bylo to tak dávno a přece si ji pamatovala jako by ji naposledy slyšela teprve včera.

,,Když si přijdeš sama a ztracena,
Pamatuj, hvězdamy jsi chráněna.
Odvaha nechť provází tě,
Na tvé nebezpečné cestě.

Až odejdu za svými předky,
Vzpomínej na mě navěky.
Buď statečná, silná a věrná
Zbraní tvou buď mysl bystrá."

Ta slova v ní vyvolávala vzpomínky na rodinu. Cítila, jak se jí smutkem sevřelo srdce.

,,V srdci tvém tě budu provázet,
A z výšin hvězd na tě shlížet.
V myšlenkách tvých budu žít,
Jen nepřestaň naději mít."

Rty se jí třásly. Měla v sobě prázdnotu. Tu nezacelitelnou ránu v srdci. Roztřeseně se nadechla a pokračovala:

,,Žij přítomností svou,
Co bylo, nechej za sebou.
Budoucnost je ve hvězdách,
Co přinese neví nikdo z nás.

Pamatuj má slova navždy,
Proměň sny své v činy."

Už nedokázal zadržet slzy. Chyběla jí. Tak hrozně moc. Po odchodu nechala v Nöině srdci prázdné místo.

,,Sestro," zašeptala do tiché noci prosebně. Věděla, ze se její sestra už nikdy nevrátí, ale malý kousíček jejího srdce stále toužil a doufal, že Chrisantu uvidí.

Chrisanta byla o tři roky starší než Nöa umřela už v jedenácti na neštovice. A i po sedmi letech, když Nöa viděla hvězdy, vzpomněla si na ukolébavku své mrtvé sestry.

Po tváři jí stékaly horké slzy smutku a bolesti. Nöa ještě dlouho po smrti Chrisanty proklínala svět, ale teď v ní zbyla jen prázdnota. Stesk po milovaném člověku.

Ještě dlouho do noci tam seděla, než ji mrazivý vítr zahna zpátky do jeskyně, v níž se onehdá probudila. Stočila se do klubíčka a, i přes hlad, jenž jí svíral žaludek, brzy usnula, zmožena vypětím mysli a otupělostí.

Sluneční paprsky ji lechtaly na tváři. Teplo ji zahřálo a světlo zahnalo chmury včerejší noci. Nöa byla rozhodnuta přežít a bojovat.

Chytala se odejít do hloubi lesa a sehnat nějaké jídlo a pitnou vodu, když ji zarazilo zašramocení. Zvuk vyšel z jeskyně v níž spala a Nöu teprve napadlo, že tu nemusí být sama.