FIRE AND ICE/Avangers ff

1. Můj život a jak se to změnilo část.1

Jak už bylo zmíněno, rodiče nemám. Bydlím v jistém sirotčinci kde mě většina lidí totálně ignoruje. Ve škole to taky nemám zrovna úžasný.

Nikdy jsem nebyla jako zbytek lidí mého věku. Netrávila jsem většinu času na Facebooku nebo Twitteru a už vůbec jsem se neoblékala podle poslední módy. A můj svět byl v knihách. Vždycky o přestávce jsem si vytáhla knihu a četla jsem si dokud přestávka neskončila. Tím jsem si vysloužila přezdívku Šprtka.

Můj jediný kámoš je Peter Parker. Moc se s ním ale nebavím protože jsem se vždycky bála že se má neoblíbenost přenese i na něj.

Jestli se dá šikana nazvat neoblíbeností, tak něco takového právě zažívám. Šikanují mě kdykoli můžou. A není to jen duševní šikana kdy mě nutí se stahovat do sebe ale i tělesná šikana. Někdy mě mlátí, jindy prostě mě někam strčí. Nenávidím to ale kdykoli se pokusím se nějak bránit, je to k ničemu. Takže se prostě snažím vystupovat jako někdo bez citů.

...

Stojím před školou a silně uvažuju že zdrhnu ale co mám dělat. S hlasitým povzdechem jsem se vydala vstříc dnešnímu dni. Zašla jsem si ke skříňce a vzala jsem si věci na dnešek. Když jsem ale zamířila k učebně kde jsem měla mít první hodinu, někdo mi nastavil nohu a já spadla na zem. Batoh mi spadl ze zad a věcí se rozsypaly po podlaze.

Za sebou jsem uslyšela smích a když jsem zvedla hlavu abych se podívala kdo to je, ani mě nepřekvapilo koho jsem spatřila. John Lairs, největší šikanátor ze školy, stál nade mnou a vedle něj tlupa jeho poskoků.

,,Měla bys dávat pozor na cestu Largeová," zachechtal se.

,,Spíš ty bys měl dávat kam strkáš ty své pazoury," odsekla jsem a začala jsem se sbírat ze země. Natáhla jsem se po svém batohu a začala jsem do něj dávat vysypané věci.

,,Ale, ale. To už odcházíš?" chytil mě John za ruku. Vyškubla jsem se mu a naházela jsem do batohu zbytek věcí.

,,Ano, jestli sis nevšiml, za chvíli zvoní."

,,No a, tak přijdem později," pokrčil rameny. ,,Mezitím si můžeme popovídat co?"

,,Nech mě!"

,,Hm, ne."

,,Řekla jsem nech mě," snažila jsem se znovu odejít ale ti kluci mi zastoupili cestu.

,,A já říkám že nikam nejdeš!"

,,Hej, Johne! Řekla ať ji necháš na pokoji!"  Otočila jsem se za hlasem a uviděla jsem naštvaného Petera jak jde k nám.

,,Co tobě do toho je Parkere?"

,,Je mi do toho dost a ty ji teď necháš být," odsekl Peter.

,,Hm, tak fajn no," pokrčil rameny John a pustil mě.

Zamumlala jsem k Peterovi díky a utíkala jsem do třídy. Tam jsem zapadla do lavice a schovala se za učebnici. O chvíli později do třídy vešel i John s jeho kámošema a Peter. Za nima následovala učitelka. Pozdravila nás a začala vykládat o vodíku a kyslíku, nebo co to teď bereme. Většinu hodiny jsem nevnímala a upínala jsem se k spásné myšlence na svůj nudný pokoj v sirotčinci. Na konci hodiny zazvonilo a pak zase začala jiná hodina. A tak to šlo celý den.

...

Po vyučování jsem se vrátila ke skříňce a naházela jsem do ní učebnice zpátky. Vzala jsem si mikinu a zamířila jsem k východu. Najednou mi cestu zase zastoupil ten bezmozek John.

,,Ale, ale. Ty už odcházíš?"

,,Jo," zamumlala jsem a snažila jsem se protáhnout kolem nich. Jeden z těch kluků mě ale chytil za ruku a mrsknul se mnou o zem. Zmohla jsem se jen na slabé uf.

,,Ty nikam nejdeš. Ten tvůj kámoš mě slušně ztrapnil a zrovna není nikde poblíž. A jistě chápeš že si na někom musím vybít vztek," zasyčel John a začal se blížit ke mě.

Začala jsem zrychleně dýchat. Tohle neznělo vůbec pěkně.

Ahoj koťátka. Vítám vás u nové kapitoly. Co si myslíte že se teď stane? To se dozvíte příště. Takže čau mňau 😊🐯.