Srdce draka

9.

Trochu jsem se uklidnila a proměnila se zpátky v člověka.

"Promiň, omlouvám se, nevím co to do mě vjelo".

"V pořádku".

"Nebouchla ses do hlavy"?

"Em jo já mám tvrdou lebku".

"Můžem"?

Vydechla jsem

"Jo, můžem", vydechla jsem a vyšli jsme obě zadním vchodem, s tím klukem jsem se pohádala po poslední hodině, takže jsem omluvenku řešit nemusela, a i kdybych se s ním pohádala po 2 hodině, tu omluvenku bych neřešila, neměla jsem teď totiž čas řešit nějakou omluvenku, má hlava doslova hořela, přišla jsem si jako v plamenech, nemohla jsem se vůbec soustředit a jen jsme s Lyrií šly pryč rychlým krokem od budovy školy.

Když jsem dorazila domů zabouchla jsem těžce za sebou dveře a skácela se na zem, přišlo mi že se mi blbě dýchá, "potřebuju na vzduch", říkala jsem si v hlavě, nemohla jsem tu už déle zůstat, musím pryč, problesklo mi hlavou, rychle jsem se dostala ke klíčům, které byly ještě v zámku a vyběhla jsem ven, zamkla jsem tak rychle že jsem to málem ani nepostřehla, okamžitě jsem běžela na pouze jediné místo, na svou louku - tam jsem se zastavila, skrčila se a vydýchávala jsem se, nakonec jsem se narovnala a nemohla jsem jinak - rozběhla jsem se a bez jakéhokoliv strachu jsem skočila z útesu, padala jsem a nakonec jsem se proměnila v draka a letěla jsem rychlou rychlostí podél řeky.

Jak jsem tak letěla úplně jsem zapomněla na okolní svět, potřebovala jsem si vyprázdnit hlavu, letěla jsem takhle dlouho, poslouchala jsem jenom své dračí instinkty a smysly, nakonec jsem vyletěla do hor, kde nikdo nežije, protože jsou tam pro lidi až moc kruté podmínky pro život.

Stoupla jsem si tam na kámen, přesněji předními drápky na křídlech jsem se opírala o kámen a nohama jsem stála na čerstvém sněhu za kamenem, dívala jsem se na město které bylo opuštěné pod horami, to stejné město kde jsme my draci bojovali před 1000 let s lidmi, kteří se nás snažili vyhubit a úspěšně jsme je zahnali, vzpomínám si na to, je to jako včera co mi to děda vyprávěl:

My draci žijeme zde na louce u lesa už po staletí, ale jednou si jeden král tohoto města Libor všimnul že za jeho městem na kraji lesa u louky žijí draci a nakázal se nás zbavit, lidé na nás zaútočili, bránili jsme se, ale ti co stihli utéct odnesli našich pár mláďat, nechtěli jsme tam naše mláďata nechat, museli jsme je přece zachránit, vletěli jsme tam, ale lidé měli podivné věci kterým říkali pistole, když nás ta podivná malá kulička zasáhla padali jsme k zemi, ale nevzdali jsme se, bojovali jsme, ale naše mláďata jsme neviděli, až potom jsme je uviděli všechny na jedné hromadě mrtvé , a nějací lidé se tomu smáli, v tu chvíli jsme se naštvali jak oni k nám, tak my k nim, začali jsme být agresivní a vyhnali lidi z města, pár jsme jich i zabili. A tak jsme je vyhnali z města.

Pak už bylo načase vrátit se domů, když už jsem se chystala k odletu na něco jsem šlápla, podívala jsem se na to a nemohla jsem uvěřit svým očím - to byla dračí šupina?!