Srdce draka

8.

Začala jsem vyprávět

"No kdysi dávno"...

"Nebylo nic jen tma, a ticho, ale pak někde v té úplné tmě se zableskl žár, žár draka, drak co se celá léta sám proháněl v té černočerné tmě nyní svým plamenem stvořil teplo a Zem. Stvořil slunce a když přistál na té pusté zemi, jeho krev vproudila do země a ze země postupně vyrostly stromy a tráva a květiny. A z jeho magických slin se stalo první jezírko blahodárné tekutiny - vody. Když měl tento dávný otec všech draků zemřít, vydechl naposledy svůj oheň a něco tu po sobě zanechal, malá mláďata, sice malá a bez otce, ale tak silná že si už od narození dokázala poradit. A od té doby se draci vyvíjeli a postupně draci své kouzlo propůjčili i hodným lidem rodu Takko kteří dodržují zásady a práva přírody a jsou spjatí s přírodou, draci vdechli do našich duší život, podělili se o své úžasné kouzlo s námi a my se stali jejich bratry a sestrami, létali jsme spolu, dodržovali a dbali jsme na koloběh života, dohlíželi jsme na všechny ty malé tvorečky. Byla to krása, dokud nás ovšem lidé nezačali hubit, lidé mi bohužel zabili rodinu a celou mou dračí smečku, proto toto tajemství musím chránit".

"Páni, to je úžasné".

"Kdysi jsme mohli žít volně, bohužel teď už ne".

"Jsi poslední svého druhu, viď", řekla mi Lyria a podívala se na mě lítostivým pohledem.

Jen jsem jí smutným výrazem a pokýváním hlavy odpověděla a potvrdila tak její domněnku.

"To je mi líto".

"Nemusí, nebyla jsi tam".

"Crystal, já"...

"Ano", zeptala jsem se nezaujatě.

"...víš všichni lidé nejsou stejní, na světě existují i hodní lidé", tady přemýšlela, zvláštní,"jako třeba já, pomůžu ti".

To mě donutilo se na ni podívat a usmát se. Ona se taky usmála a pak jsme se přátelsky obejmuly, bylo to moc hezké, najednou jsem cítila že možná zase můžu mít přátelé, rodinu..

Bylo to celkem v pohodě, Lyria mi pomáhala toto tajemství chránit, třeba minule kdy už jsem vyjela na toho kluka co předtím mě a Lyrii urážel.

Ten kluk se s námi pohádal protože jsme mu nechtěli dát opsat domácí úkol, pořád v něm žhnula ta záležitost jak jsme se chytli na chodbě, cítila jsem to.

"Jste koneckonců jen krávy"! "Jako všichni tihle tady ve třídě"!

"Tak dost"!

Doslova můj vnitřní drak se zase probouzel ze spánku, Lyria to poznala a rychle mě odvedla pryč z dosahu lidí, už to nešlo zastavit, odběhli jsme do tělocvičny, kde Lyria zavřela a zamknula dveře, asi dvě vteřiny poté jsem se proměnila v draka, byla jsem hlavou už u stropu a musela jsem se krčit s hlavou abych neprobourala strop, ocas mi klouzal po podlaze a snažila jsem se stát klidně, ale mé dračí instinkty mě ovládly a já zpanikařila, otáčela jsem zběsile hlavou sem a tam, Lyria se mě snažila uklidnit

"Klid Crystal klid", mluvila na mě a u toho měla natažené ruce a dlaně směrem ke mě na znamení že je všechno v pořádku.

Moc to ale nezabralo až nakonec Lyria vykřikla

"Crystal"!

Otočila jsem se na ni a pohledem jsem na ní zůstala.

Nakonec jsem se trošku uklidnila a proměnila se zpátky v člověka.