Accident ✔️

1. Nejsi sám

Jen jsem šel že školy a nějakej debil jel na červenou. Všechno se stalo tak rychle že si to skoro ani nepamatuji, ne že by mi to vadilo ale teď musím měsíc vydržet s tímhle klukem v jednom pokoji. Jeho věk je sice jen o rok a půl menší než můj. Ale jeho mentální věk se rovná desetiletému dítěti. Jsem tu sotva dva dny a on nedokáže zavřít klapačku. Že já po něm hodím tu skleničku s vodou.

"Nechceš si zahrát karty?" Začal Jimin hrabat ve svém nočním stolku krabičku s kartami. To je už po třetí co se mě na to dneska zeptal.

"Ne" Odpověděl jsem a dále sledoval nudný program v televizi. Hej, pořád lepší než hrát karty.

"Hmmm, děláš ty vůbec něco jiného než koukání na televizi?" Zeptal se Jimin naštvaně a zavřel šuplík.

"Jo" Řekl jsem a položil si hlavu na polštář. Zabijte mě někdo. To mě nemohl zabít rovnou ten řidič?

"A co?" Vyptával se dále Jimin. On prostě tu pusu nezavře. Ale když on má tak cute rty... Hej vrať se do reality Hoseoku! Nebudeš tady balit svého spolubydlícho!

"K čemu to potřebuješ vědět?" Otočil jsem na něj hlavu. Naše postele od sebe dělí jen můj noční stolek. Jimin jej má na druhé straně.

"Mám tady strávit měsíc, tak tě chci aspoň trochu poznat ne? Snad tady nebudu ležet s random člověkem z ulice. Jediné co o tobě vím je to že se jmenuješ Jung Hoseok, srazilo tě auto když jsi šel že školy a máš zlomenou nohu. Jo a ještě to že ti je osmnáct." Otočil na mě hlavu Jimin. Já se pousmál. Přece jen má trochu pravdu. Třeba mě potom nechá být.

"Pfff... Rád tančím a rappuji. Problém je ten že se k tančení tak tři měsíce nedostanu a co se rappu týče, před lidma nerappuji. Jen před svým kamarádem" Udělal jsem smutný obličej ale zároveň jsem se usmál. Chybí mi Kookie... Ten jeho kawai úsměv a jeho hovadiny když jsme spolu v pokoji.

"Kdo je ten kamarád?" Ptal se dále Jimin, že mě to ještě překvapuje.

"Jmenuje se Jeon Jungkook. Byl tady odpoledne na návštěvě ale ty jsi zrovna spal. Výjimečně." Zasmál jsem se. Jimin se podíval na můj noční stolek.

"Aha, takže proto se tu objevila ta bonboniéra" Ukázal na bonboniéra na mém stolku. Já přikývl. "A co tvoji rodiče? Už tě přišli navštívit?" Zeptal se mě Jimin. Tuhle otázku jsem očekával a proto jsem se na ni psychicky připravil. Jinak bych se už rozbrečel.

"Moji rodiče umřeli. Když mi bylo třináct tak letěli na dovolenou, dali mě hlídat u Kookových rodičů. Letěli k moři ale nevěděli co se má stát. Zrovna když byl poslední den tak tam byla tsunami. Mí rodiče se už nikdy nevrátili. Umřeli tam. Ujala se mě matka Kooka a od té doby s nimi bydlím. Jsme něco jako bráchové, proto mi Jungkook chybí.... Matka od Kooka sem moc často chodit nebude. Má hodně práce aby nás všechny uživila" vysvětlil jsem Jiminovi proč mí rodiče nepřijdou. Ukápla mi jedna slza a já si ji hned utřel.

"Oh, promiň... Nevěděl jsem co máš za minulost. Taky ji nemám úplně růžovou" Omluvil se Jimin a koukl se na mě.

"Je ti teprve šestnáct, co se ti tak hrozného mohlo stát?" Uchechtl jsem se a nadzvedl obočí.

"Hele já nejsem kid! Když mě více poznáš tak už budeš vědět že já jsem ten více drsnej a dejme tomu 'daddy'" Vyhrkl Jimin a dal si ruce v kříž. Já vybuchl smíchy.

"Ty a drsnej a daddy? Prosím tě co to vykládáš?" Smál jsem se dál.

"Sám bývalý přítel mi to řekl. A věř nebo ne je to pravda." V tu chvíli jsem se přestal smát. Co to řekl? Přítel?

"Počkej, přítel? Ty jsi měl přítele?" Vykulil jsem na něj oči.

"Ano a co je na tom? Snad nejsi jeden z těch homofobů, to potom odmítám s tebou být na pokoji" Zamračil se Jimin a otočil se ke mě zády.

"Ne to ne... Já jen že jsem rád že nejsem sám... Že nejsem sám který je na kluky. Víš nikoho jiného na kluky neznám..." Pousmál jsem se. On se ale pořád neotočil zpátky.

"Nejsi sám. Nikdy sám nebudeš. Já měl přítele. Před pár týdny jsem se s ním po dvouletém vztahu rozešel protože jsem zjistil že je na holky a celou tu dobu si že mě dělal jen prdel. Jemu bylo úplně u prdele že se se mnou i vyspal a ne jednou. To on mě vlastně i shodil z těch schodů. Za to že jsem buzna" Řekl Jimin smutně a tentokrát se na mě otočil. Oči měl celé červené. Byl schoulený do klubíčka a tiše brečel. Nevěděl jsem že dokáže být tak smutný. Zatím byl strašně šťastný a energický i když je v nemocnici ale teď... Vstal jsem z lehu a sedl si na svou postel. Kdybych tam k němu mohl přijít a obejmout ho. Aspoň jsem k němu teda natáhl ruku a pohladil ho po vlasech.

"To bude dobrý Jimine..." Usmál jsem se. On moji ruku chytil a víc si ji k sobě přitiskl. To jsem nečekal.

"Jsem rád že... Že tu nejsem s-sám." Vykoktal Jimin a podíval se na mě. Tohle mě ničí.

"Budu tu s tebou celou dobu. Celý měsíc a pak od sud oba vypadnem a půjdeme vlastní cestou. Nezapomeň tomu idiotovi dát přes hubu." Zasmál jsem se a on taky. "Dobrou Jimine" Řekl jsem a odtáhl od něj ruku. Vypl jsem televizi a šel spát.

Zdarec sranec, vítejte u nového příběhu. :D doufám že vás bude bavit, stejně jako mě. (zanechte hvězdičku... Prosím) :3