Jung Hoseokovi se stane nehoda. Srazí jej auto a skončí v nemocnici se zlomenou nohou a naraženou rukou. Má strávit měsíc se svým novým spolubydlícím Park Jiminem, kterého pro změnu někdo shodil ze schodů ve škole a má zlomenou ruku. Hoseok si však...
Dny ubíhají jak voda. Všechen čas trávím s Jiminem. Už nám zbývá jen týden pobytu v tomhle zapadákově. Už mě to fakt nebaví. Dneska mi mají sundat sádru. (ano vím že to tak v nemocnicích většinou nechci. Ale chtěla bych aby byli už zdraví) Jiminovi ji sundali včera a jen mu ruku něčím obmotali. Nemá dělat nějaký sport pár týdnů aby se zase s tou rukou něco nestalo. Naštěstí naše zlomeniny nebyly strašné. Jsou v dobrém stavu a rychle se hojí. Se docela divím když mě srazilo auto. Řekl jsem si.
-----
Chytl jsem vidličku do ruky a nabral kousek řízku. Už chci z téhle zaprděné postele pryč... Už chci prostě domů. Za "mamkou" a Kookem. Jungkook toho má poslední dobou hodně, tak mě ani nestíhá navštěvovat. To se týká i Joona a Jina. Ale jednou tu už byl i kamarád Jimina Yoongi. Jak jsem si tak všiml, jsou si docela blízcí. Ne že bych žárlil... Jen se s Miniem neznáme dostatečně dlouho aby jsme o sobě věděli vše do puntíku. A ano, říkám to jí když spolu chodíme. Je to jen pár dní. Ale prostě jsme si padli do oka :3.
"Já ti říkal že mě už nemusíš krmit..." Udělal Jimin uražený výraz když jsem mu do pusy dal kus řízku.
"A já ti zase říkal že mě to baví a rád tě krmím" Udělal jsem psí oči. Jimin se pousmál.
"A jak mě budeš krmit jak budeme každý u sebe doma? Přes videohovor?" Zasmál se Jimin a já položil vidličku. Jednou ho nechám se najíst.
"Díky" Pochopil Jimin a začal sám jíst. Já jsem do ruky vzal svůj tácek a začal jist. Úplná dobrota to nebyla, ale co už.
"Jak se těšíš na to až ti sundají sádru?" Zeptal se mě Jimin. Mě se rozzářily oči, nad představou že budu chodit po dvou a ne po jedné.
"Nikdy jsem se na nic netěšil více." Řekl jsem a Usmál se. Koukl jsem se do zdi a ani nevím proč.
"Jsem si teď tak uvědomil že ani nevíme kde ten druhý bydlí" Uvědomil jsem si a vyprskl smíchy. Jsme to ale pár.
"Bože my jsme idioti. Tak když už jsme u toho, tak bydlím na Školské 2. Je to baráček" Oznámil mi rovnou Jimin. Já se trochu zasekl. My máme jiné štěstí.
"Hej to není možný! Já bydlím na Školské 4! To je hned barák vedle tebe! Jakože jsem tě tam nikdy neviděl?" Vykulil jsem oči a byl překvapený. Jimin taky vypadal překvapeně.
"Právě jsme se tam přestěhovali z druhé strany města. Já tam nestrávil ani týden, protože jsem skončil tady" Řekl Jimin a odložil tácek na stolek. Respektive dojedl oběd.
"Aha..." Kývl jsem. Odložil jsem tácek taky. Posadil jsem se na postel. "Já už budu muset jít. Sundají mi tu sádru a přijdu bez ní. Hurá!" Zaradoval jsem se a pomalu vstal. Vzal jsem berle do ruky a ještě jsem se zastavil u Jiminovy postele.
"Uvidíme se za pár minut Mochi" Řekl jsem Jiminovi na rozloučenou a on se na mě usmál.
"Zatím Hobi" Řekl mi na oplátku Jimin a přitáhl si mě do polibku. Zbožňuju to tak moc. Zbožňuju Jimina. Na ty polibky a večerní líbání jsem si už zvykl.
"Nezlob tu" Zasmál jsem se a podrbal Jimina ve vlasech. V rychlosti jsem ho políbil na krk a kousl ho. On trochu sykl ale pak se pousmál.
"Už běž, jinak tě tu svalím na postel, nikam nepůjdeš a budeš se se mnou mazlit" Řekl Jimin a založil si ruce na hrudníku. Poslechl jsem a šel ke dveří. Těsně před tím než jsem odešel tak jsem mu poslal pusu a otevřel dveře. Vyšel jsem z pokoje.
"Já budu bez sádry, já budu bez sádry.. Tu ddududuuuu" Radoval jsem se jak malé dítě z vánoc. Ale co už. Chci už chodit normálně.
Jestli víte novinky o Oli Londonovi (jsou staré už pár týdnů ale tuhle kapitolu píšu asi po třech dnech co se to stalo :)... Nejsem jediná která si myslí že utekl z psychiatrie když byl ještě malý kluk. Nejsem jediná která si myslí že mu úplně jeblo že ne 💀💀
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
