Pohlcena válkou

8. Kapitola

2. srpna, rok 1978, pohled Charie

Byla jsem manželkou Reguluse Blacka přesně dvacet dní a přesto mi to připadalo jako věčnost.

Každou vteřinu jsem se proklínala, že jsem raději nezdrhla. Že jsem si prostě nevybrala Remuse.

Jenže na druhou stranu vzít si Reguluse byla jediná možnost, jak zůstat nablízku svému mladšímu bratrovi, který by jinak zůstal sám obklopený lidmi, kteří se starají jen o to, aby se choval podle pravidel.

Každopádně jsem si na nic nemohla stěžovat. Sama jsem si vybrala Reguluse. A teď jsem bydlela v obrovském sídle u pobřeží a s velkou zahradou, což by si spoustu lidí nejspíš přálo.

„Má paní?" ozvalo se zničehonic za mnou a já sebou leknutím trhla. Ještě jsem si nestačila zvyknout na zhruba třicetiletou skřítku Betty, kterou nám daroval Abraxas Malfoy jako blahopřání ke svatbě.

„Betty nechtěla svou paní polekat! Betty se moc omlouvá!" vypískla skřítka a rychle se uklonila, protože jsem se právě otočila od okna, ze kterého jsem hleděla na ne moc vzdálené moře.

„To nevadí, Betty. Nic se neděje," pousmála jsem se.

Skřítka se usmála: „Má paní je moc hodná. Betty má paní říct, že její manžel na ní čeká v jídelně."

„Děkuju, Betty," věnovala jsem jí vděčný pohled a zamířila do jídelny za svým manželem.

Na konci mého posledního školního roku už jsme se sice s Regulusem nehádali tak často, ale to se za tu dobu zase stihlo změnit. Nechtěná svatba tomu totiž opravdu nepomáhala.

„Když mi něco chceš, proč za mnou nepřijdeš sám?" zeptala jsem se ho kousavě hned jakmile jsem vstoupila do jídelny.

Rozvaloval se na židli v čele dlouhého stolu, přičemž měl nohy položené na jiné židli a listoval nějakou knihou. Měl na sobě bílou košili, černé kalhoty a své kratší černé vlasy si očividně ráno ani neučesal. Byl docela hezký, ale nebyl to Remus.

Ani se neobtěžoval se na mě podívat a nezaujatě zamával dopisem ve své levé ruce. Zamračila jsem se při pohledu na Znamení zla, které mu prosvítalo přes bílý rukáv.

Stejně jsem k němu ale přešla a vzala mu dopis z ruky. Byl od mé matky.

Obsah dopisu mi vyrazil dech. Musela jsem si sednout - dvě židle dál od Reguluse - a přivolat Betty, abych jí požádala o panáka Ohnivé whisky.

To už Regulus konečně odložil knihu a sledoval jak jsem do sebe whisky rychle naklopila. Samozřejmě nevynechal možnost kritiky: „Neměla bys pít po ránu."

„Může ti být jedno jestli po ránu piju nebo nepiju!" odsekla jsem.

„Nemůže. To já pak budu mít za manželku opilce," odtušil nepříjemně a já ho probodla pohledem. Opilce?!

Ani jeden jsme ale nestačili tomu druhýmu říct něco dalšího, protože se do toho vložila Betty: „Může Betty pro svou paní a svého pána ještě něco udělat?"

„Ne, můžeš klidně jít, Betty," vydechla jsem už mírně. Skřítka se uklonila a s prásknutím zmizela.

Několik vteřin mezi mnou a Regulusem panovalo nepříjemné ticho, než se ho sám rozhodl prolomit: „Co píše tvá matka?"

„Že brzy očekává, že naplníme manželské povinnosti a já tak oznámím těhotenství!" naštvaně jsem hodila dopis na stůl. Mít dítě s Regulusem? Muset s ním spát? Ne, ani náhodou!

„Jo, takhle," kývl Regulus a vrátil se ke své knize. Já na něj nějakou dobu jen nevěřícně hleděla, než jsem se vzpamatovala: „Jo, takhle?!"

S povytaženým obočím na mě znovu upřel pohled: „To ti nedošlo, že tohle po nás budou po svatbě všichni chtít?"

Zrudla jsem. Mělo mi to dojít, když to došlo i jemu.

„Nehraj si na chytrýho," zamumlala jsem, abych zakryla to ponížení, které mě celou zaplavilo.

„Na nic si nehraju. Jsem chytrej," odtušil a znovu se vrátil ke své knize.

„Teď jsi zněl jako Sirius."

Po mém posledním prohlášení se Regulus prudce zvedl od stolu a odešel z místnosti. Nezapomněl za sebou pořádně zabouchnout dveře.

Zhluboka jsem se nadechla.

Bylo mu sedmnáct a mně osmnáct. Oba jsme sice byli plnoletí, ale ani jeden se tak nechoval. Oba jsme vinili toho druhého ze všeho, co nás potkalo a bylo nám úplně jedno, že bychom to neměli dělat. Úspěšně jsme to vše ignorovali.

Doufala jsem, že se vrátí do Bradavic na svůj poslední ročník, abych si od něj odpočinula. Jenže takhle to nefungovalo. Voldemortovi bylo úplně jedno jestli mají jeho Smrtijedi OVCE nebo ne. Hlavně když jsou loajální a vždy nablízku.

Což Regulus byl a to i přesto, že přeci jen na konci školního roku uznal, že nejspíš byla chyba stát se Smrtijedem. Věděl totiž, že kdyby o jeho pochybnostech zjistil Voldemort nedožil by se dalšího dne. Nejspíš ani další minuty... Takže se dál tvářil loajálně a nejspíš doufal, že nedostane příkaz někoho zabít.

Alespoň jsem si myslela, že se mu tohle honí hlavou. Popravdě jsem se v něm vůbec nevyznala.

Zvedla jsem se od stolu a zamířila jsem přes obrovskou zahradu až na pláž, kde jsem si zula boty a jen tak na boso se procházela po pláži.

Dítě s Regulusem.

Jediné, co mi zabraňovalo se z toho úplně sesypat, bylo vědomí, že už jen pár dní a budu se moct s tím vším někomu svěřit. A to Narcisse, která mě přemluvila, abych jí za pár dní šla za družičku.

---------------------------------------------------------

Doufám, že se vám malý výlet k Blackovým domů líbil :)