Pohlcena válkou

19. Kapitola

29. října, rok 1978, pohled Remuse

Někdo si pomocí kouzla otevřel dveře do mého bytu.

Smrtijedi, napadlo mě hned.

Přesto jsem zůstal ležet v posteli. Hůlku jsem nejspíš nechal v obýváku a neskutečně mě bolela hlava. Navíc mi bylo tak nějak jedno jestli mě zabijou nebo ne. Stejně jsem se už cítil uvnitř mrtvý.

Podle zvuků kroků jsem usoudil, že ať už to byl kdokoliv, tak se právě zastavil na prahu mé ložnice.

„U Merlinových vousů," ozvalo se zděšené zamumlání Jamese.

Takže to byl James. Ani jsem z toho neměl radost. Spíš se ve mně zvedla zlost...

Nenamáhal jsem se na něj podívat, místo toho jsem dál ležel a s hlavou otočenou doprava jsem se díval do zdi. James prošel mým zorným polem až k oknu, kde roztáhl závěsy a otevřel ho dokořán.

Nespokojeně jsem zamručel, když na mě dopadly sluneční paprsky.

„Musíš vstávat, Reme," oslovil mě James mírně. To bylo snad po několika letech poprvé, co mi neřekl Náměsíčníku. Zrovna teď mi to ale bylo jedno.

Nijak jsem nereagoval. James ze mě tedy stáhl peřinu.

Oblečení, které jsem měl na sobě - džíny, triko, spodní prádlo a ponožky -, jsem měl na sobě už šestý den. Bylo navíc dost propocené a páchlo alkoholem. Ani na tom mi však nezáleželo.

„Měl by sis dát sprchu," usoudil James.

Neodpověděl jsem.

„Reme, musíme jít," naléhal.

„Běž do háje," odsekl jsem, přičemž jsem se na něj konečně podíval. Vypadal šokovaně. Nikdy předtím jsem ho do háje neposlal.

To, co mě na něm zarazilo a co se ke mně dostalo i přes všechnu tu otupělost, kterou jsem cítil, bylo to, že se neusmíval. Ani mu nezářily oči nadšením. Ani nevtipkoval. Nic z toho k němu prostě nesedělo. Nic z toho nebyl ten optimistický James Potter, kterého jsem znal.

Mimochodem měl ještě ke všemu na sobě oblek.

„Vstávej," naprosto ignoroval to, co jsem mu řekl předtím.

„Ne," otupělost a nezájem byli naplno zpátky.

„Musíme jít," docházela mu trpělivost.

„Nechci."

James si povzdechl: „Nemůžeš chybět na pohřbu svých rodičů."

Bleskově jsem se na posteli posadil. Oči se mi zalily slzami a já měl pocit, že mi James dal pěstí. Nebo mě spíš probodl nožem.

„Nevěděl jsem..." začal jsem, ale netušil, jak větu dokončit. Že je dneska pohřeb? Že se tam zrovna ty chceš vůbec ukázat?

Zvedl jsem se z postele, okamžitě se mi zamotala hlava. Podíval jsem se do Jamesových soucitných očí a ve snaze se ho zbavit, jsem mu řekl: „Nemáš se starat spíš o Mayu?"

V očích se mu mihla bolest: „Nemluví se mnou. Od smr... od toho dne je pořád u Marlene doma."

To mi taky bylo jedno.

Prošel jsem kolem něj do obýváku, kde jsem vedle své hůlky na sedačce našel i rozpitou láhev Ohnivé Whiskey. Zvedl jsem jí, že se z ní napiju, ale James mi jí vytrhl z ruky.

A to neměl dělat. V tu chvíli se totiž zlost, kterou ve mně vyvolávala jeho přítomnost, několikanásobně zvýšila a konečně tak převážila mou otupělost.

„Nepůjdu na jejich pohřeb! Nechci vidět, jak je pohřbívají! Nechci vidět ani Mayiny slzy! A už vůbec-! Už vůbec tam nechci vidět tebe a Siriuse! Ani jeden nemáte právo tam jít!" chrlil jsem ze sebe vztekle slova přesně tak, jak mi přišla na jazyk. Upřímně. A bylo mi jedno, že tím Jamese zraňuji.

„Sirius tam nebude," zamumlal James smutně a hlavně klidně, jako kdybych si právě málem nevykřičel hlasivky, „je pořád ještě U Munga, pořád ještě v bezvědomí."

„To je mi naprosto ukradený! Ať jste si třeba oba U Munga a v bezvědomí!"

„To nemyslíš vážně, Remusi," vydechl nevěřícně.

„Myslím to smrtelně vážně. Je to celé vaše chyba! Byli jste oba u toho, když je zabili! Oba! A nezabránili jste tomu! Jen jste se na to dívali!"

„Nemohli jsme nic dělat! Oni zazvonili, chápeš?! Tvůj táta šel otevřít! Sice s hůlkou v ruce, ale oni prostě byli rychlejší! Jak jsme asi já a Sirius měli vědět, že ti, kdo zvonili, byli Smrtijedi?! To jsme to měli předpovědět, nebo co?!" oplatil mi James konečně křik.

„Mohli jste teda alespoň zachránit mámu! Ale ne, to vás asi ani nenapadlo!"

„Chtěli jsme! Jenže ona se vrhla zachránit nás!"

„Je mudlovského původu! Neumí kouzlit! Neměli jste jí nechat!"

„Snažili jsme se jí zachránit!"

V tu chvíli jsem to ucítil. Vlkodlak ve mně, ten, který vždy o úplňku přebíral mou mysl a který žíznil po krvi, se probouzel. A přebíral veškerou kontrolu.

Muselo se mi to zrcadlit v očích, protože poprvé v životě jsem v Jamesových očích uviděl něco, co jsem se vždy bál, že tam uvidím. Strach. Strach ze mě.

To bolestné uvědomění mi opět vrátilo kontrolu nad vlastní myslí. Uvědomil jsem si, že držím hůlku a propaluju Jamesovi obrovskou díru v oblasti srdce do obleku. Upustil jsem hůlku zděšeně na zem a ta, jakoby se mi vysmívala, ještě o zem několikrát klepla, než zůstala bez hnutí ležet.

Jamesovi se v propálené oblasti tvořila ošklivá popálenina, ale on se očividně nedokázal ani hnout.

„Běž pryč," vydechl jsem už klidně. „V životě tě už nechci vidět."

Přikývl. Ani se nehnul z místa, jen přikývl.

„Vždy... vždy jsem tu pro tebe, víš to? I když nechceš. Pořád to platí," podíval se na mě naléhavě.

Já to ale nechtěl slyšet: „Vypadni."

Udělal několik kroků ke dveřím mého bytu, když se otočil a znovu promluvil: „Vím, že-"

„Ne," přerušil jsem ho, „nevíš."

„Taky mi zabili rodiče," zamumlal nešťastně, „takže vím."

„Tvoji rodiče byli bystrozoři. Lovili Smrtijedy. Doslova si o svou smrt koledovali! Moji nikdy nic neudělali!" zasyčel jsem na něj.

Viděl jsem na něm, jak moc mu to ublížilo. Jak moc jsem ho ranil. Stejně jsem v sobě ale nenašel ani kapku lítosti. Nedokázal jsem se zbavit pocitu, že si to zasloužil.

Nezasloužil si to. Žádné z těch slov, která jsem mu dnes řekl si nezasloužil. Ale to já neviděl a nejspíš jsem to ani vidět nechtěl.

„Pořád to platí," zašeptal a konečně opustil můj byt.

A já zůstal sám se svým žalem a bolestí.

----------------------------------------------------------

Tahle kapitola mi trvala napsat dlouho, já vím.

Nemohla jsem totiž přijít na to, jak se Remus se smrtí svých rodičů (ne)vyrovnává a jak se chová. Dneska ráno jsem na to ale konečně přišla, tak doufám, že vám to čekání za to stálo.

Jinak se omlouvám, že jsem neodpověděla na komentáře u minulé kapitoly. Všechny jsem je ale četla a za každý jeden vám děkuji ❤. Přísahám, že teď už odpovídat budu 😉