Pohlcena válkou

14. Kapitola

3. října, rok 1978, pohled Mayi

Byla jsem jen pár ulic od jedné londýnské kavárny, ve které pracovala Marlene, a neskutečně jsem litovala, že jsem v ní nezůstala. Nebo že jsem si s sebou nevzala deštník...

Byla jsem totiž promoklá až na kost. Naštěstí v tom lijáku nebylo v ulicích tolik lidí, takže mi nedělalo problém najít prázdnou uličku, ze které bych se mohla přemístit.

Za dvě minuty jsem se měla setkat s Remem u domu našich rodičů. S trochou štěstí tam budu jen o pár vteřin později nebo dříve než Rem a ani jeden tak nebudeme muset čekat dlouho v dešti na toho druhého.

Když jsem se přemístila a doběhla na místo setkání, ukázalo se, že jsem takové štěstí neměla. Úplně promoklý Remus netrpělivě přešlapoval pár metrů od branky. Rozhodně tam musel čekat už dlouho.

Místo pozdravu po mně hodil zmučený pohled: „Já blbec přišel o dost dřív!"

Zacukaly mi koutky, načež jsem ho popadla za ruku a zatáhla ho až ke vstupním dveřím, kde jsme oba začali zběsile klepat na dveře, jakoby nám snad šlo o život.

Netrvalo dlouho a zpoza dveří na nás vykoukla tátova blonďatá hlava: „Proboha! Pojďte rychle dovnitř!" ustoupil, načež otevřel dveře dokořán, abychom mohli projít.

Ani jeden z nás si ze sebe nestačil sundat promoklý kabát, když si nás táta oba najednou přitáhl do objetí.

„Tati!"

„Budeš mokrý!" zaprotestovali jsme oba najednou.

„Chyběli jste mi," pokrčil táta s veselým úsměvem rameny, když nás pustil.

Usmála jsem se, ale než jsem mu stačila cokoliv odpovědět objevila se v předsíni i mamka: „May! Reme!"

„Ahoj, mami!" pozdravili jsme ji jednohlasně, těsně předtím než nás jednoho po druhém objala. Teprve poté jsme měli konečně možnost si ze sebe sundat kabáty.

„Pojďte si sednout. Udělám vám čaj, dobře?" rozešla se mamka přímo do kuchyně.

Oba jsme souhlasili a tak se stalo, že jsme jen o pár minut později seděli u stolu a v rukou svírali hrnky s právě uvařeným čajem. Tátovi úplně svítily oči nadšením, když se na nás díval. Očividně byl neskutečně rád, že nás má u sebe konečně oba pohromadě. A mamka se jen šťastně usmívala.

„Tak co vy dva? Jak to, že nepřišel i James, Mayo? Nepohádali jste se? Měl bych mu pohrozit?" díval se na mě se starostlivým pohledem táta.

Zasmála jsem se: „Ne, neměl! Jen je na výcviku, takže přijít ani nemůže..."

„Tak to jo. V tom případě mám ještě otázku na Remuse: kdy nám ty přijdeš představit nějakou slečnu?" zazubil se táta.

„Lyalle..." napomenula ho mamka. Jenže táta se na ní jen usmál a dál zvědavě pozoroval Rema. Čekal, co z něj vypadne.

A já tak nějak čekala taky. Už jen podle výrazu mého dvojčete mi bylo jasné, že mu okamžitě přišla na mysl Charie. O kterou jsme se oba báli, protože jsme netušili, kde je a jestli je v pořádku.

„Až s nějakou budu chodit," zamumlal Remus bleskově, aby se mohlo rychle změnit téma. Jenže to už táta pojal podezření, že mu Rem něco tají, a nadechoval se k další otázce. Naštěstí mamka vytušila na jak moc tenkém ledě se pohybuje a raději změnila téma: „A už jste si oba našli práci?"

Tím se ale dotkla dalšího citlivého tématu. Ani jeden jsme neměli pořádnou práci. Rem si tedy našel nějakou mudlovskou brigádu, ale stejně si vlastní byt mohl koupit jen proto, že mu Sirius půjčil nějaké peníze, které mu odkázal jeho strýc Alphard Black.

Oba nás ale jinak všude odmítali. U Rema to vždy skončilo tím, že přiznal, že je vlkodlak. U mě zase tím, že si mě prověřili a zjistili, že jsem Removo dvojče.

Předsudky proti vlkodlakům měli snad úplně všichni. Nechtěli s nimi mít ani trošku společného. Což byl taky důvod proč jsme oba poslední dobou hledali práci v mudlovském světě.

Rem nakonec prostě vzal první brigádu, která se mu nabídla, protože u normální práce mu dělalo problém vysvětlit, že vždy bude každý měsíc pár dní chybět. Přesto se ale po nějaké práci, která by byla placená lépe než brigáda a mohl by si dovolit často chybět, ohlížel.

Já se oproti tomu snažila najít nějakou práci, která by mě alespoň trošku bavila. Což ve výsledku znamenalo to, že jsem byla dosud bez práce.

Naštěstí jsme to mamce nemuseli celé vysvětlovat. Pochopila to jen z našeho mlčení: „Takže nenašli. To nevadí. Jen... Najděte si nějakou práci v kouzelnickém světě, dobře?"

„Proč?" nechápal Rem a já a dokonce i táta jsme na tom byli stejně.

Mamka se podívala na tátu a až pak na nás: „Totiž... Vím od vašeho táty, co se děje v kouzelnickém světě. Navíc jsem to viděla i v Denním věštci, který vždy nechává ráno na stole... Ten Voldemort nechává zabíjet všechny, co mají něco společného s mudly. Už jen to, že já jsem mudla pro vás není dobré. Nechci abyste přilívali olej do ohně tím, že byste pro mudly pracovali. Nechci vás přežít."

Dávalo to smysl a proto jsme to mamce oba odkývali. Stejně jsem u toho cítila spoustu výčitek.

Oba jsme byli členy Fénixova řádu.

Remus pro Brumbála donášel informace o jiných vlkodlacích, abychom včas věděli na jakou stranu se přidali, přičemž je nenápadně naváděl proti Voldemortovi.

Já se zase zúčastňovala hlídek, různých drobných úkolů a samozřejmě jsem se i spolu s ostatními členy zdokonalovala v soubojích.

Takže pokud po nás Voldemort nakonec půjde, tak to nejspíše nebude proto, že bychom měli mudlovské práce. I když to nám nejspíš ani trošku nepomůže...

---------------------------------------------------------

Tahle kapitola měla samozřejmě vyjít už včera 🙈 a já se hrozně moc omlouvám, že jí vydávám až dneska!

Snad se vám alespoň líbila, když už jste na ní museli čekat o den dýl :)