Pohlcena válkou

18. Kapitola

Z pohledu Mayi

Od schůze Fénixova řádu a následné hlídky v Pinxtonu už uběhlo pár hodin a já teď ležela doma v mé a Jamesově ložnici na naší posteli a pokoušela jsem se číst si knížku.

Když jsem si však po chvíli uvědomila, že čtu jeden a ten samý odstavec už po třetí, a pořád nevím, co v něm píšou, tak jsem knihu zaklapla a odložila jí ke své hůlce na svůj noční stolek. Raději jsem se na posteli posadila, nazula si bačkory, zvedla se a přešla k oknu, ze kterého jsem vyhlédla ven na naší branku. Ta ale byla pořád zavřená a po Jamesovi nebylo ani stopy.

Celý den po něm nebylo ani stopy. A stejně tak po Siriusovi.

Snažila jsem se nepřipouštět si strach o ně, aby mě úplně nepohltil. Jenže s každou další vteřinou, kdy se James neobjevoval ve dveřích a o Siriusovi jsem nedostávala žádnou zprávu, ve mně strach jen narůstal.

Otočila jsem se zády k oknu, abych zjistila jaký čas ukazovaly digitální hodiny na Jamesově nočním stolku.

23:21

To mi na klidu ani trochu nepřidalo. Naopak. Bylo to horší.

Přiměla jsem se tedy odtrhnout oči od hodin a zhluboka se nadechnout, abych zapudila všechny hrůzostrašné scénáře, které mi kolovaly v hlavě.

Bylo mi jasné, že dokud nebudu mít naprostou jistotu, že jsou oba v pořádku, tak neusnu. Proto jsem vzala svou hůlku a dala si jí do kapsy od županu, který jsem měla na sobě, načež jsem vyšla z ložnice na chodbu a po schodech dolů až do obýváku, kde jsem si rozsvítila. 

Věnovala jsem jeden rychlý pohled dveřím vedoucím do předsíně, ale pak jsem rozhodně zamířila na opačnou stranu. Ke dveřím do kuchyně, kde jsem si chystala uvařit horkou čokoládu.

O pár minut později už jsem si pokládala hrníček s čokoládou na konferenční stolek u sedačky v obýváku. Ještě než jsem se na sedačku posadila, přešla jsem k poličkám naproti ní, kde se nacházelo několik fotek, jedno album a hlavně rádio, které jsem si zapla. Pak už jsem se jen opřela o polštář na sedačce a s horkou čokoládou v rukou a zavřenýma očima jsem poslouchala hudbu. Prostě jsem si jen užívala, že jí můžu slyšet, když jsem tolik let předtím nemohla.

Ze soustředění na text písničky mě vytrhl až zvuk přicházející z prava; zabouchnutí venkovních dveří. Leknutím jsem sebou trhla, až jsem si polila župan čokoládou.

Nevšímala jsem si toho. Místo toho jsem odložila hrníček, vyskočila na nohy a pro jistotu vytáhla z kapsy hůlku, kterou jsem pevně sevřela v ruce.

V tu chvíli se otevřely dveře do předsíně a já si okamžitě vrátila hůlku do kapsy.

„Díky Merlinovi," vydechla jsem úlevně a bez váhání jsem se rozběhla Jamese obejmout.

Něco ale bylo špatně. James se chvěl a jelikož měl na sobě bundu, rozhodně to nemohlo být zimou.

Chtěla jsem se od něj odtáhnout, abych si ho mohla pořádně prohlédnout; předtím jsem to totiž nestihla, jenže mě svíral pevně. Nadechla jsem se, abych se ho alespoň zeptala, jestli je v pořádku, ale on promluvil první.

„Promiň. Promiň. Omlouvám se... Já..." zlomil se mu hlas. Sevřelo se mi hrdlo. Nevěděla jsem za co se omlouvá, ani proč zní tak zničeně. Ale nemohlo to být nic dobrého.

Odtáhla jsem se od něj a až tehdy jsem si všimla zaschlé krve, která mu očividně původně stékala od spánku dolů po pravé straně obličeje. Zděšeně jsem vykulila oči a chtěla jsem od něj odstoupit, abych si ho prohlédla celého, jenže jsem se zarazila při pohledu do jeho očí. Čokoládově hnědých očí, které byly zalité slzami.

„Co se-" přerušilo mě odkašlání za Jamesovými zády. Podívala jsem se tím směrem a spatřila bystrozorku, kterou už jsem znala z Fénixova řádu. Dorcas Meadowesová s lítostí a soucitem v očích tiše špitla: „Upřímnou soustrast."

Stejně tak mi mohla vrazit facku. V naprostém šoku, zděšení a strachu jsem ustoupila od Jamese, abych pořádně viděla na ně na oba.

„Kdo...?" vyšlo ze mě přiškrceně. Nedokázala jsem to dokončit. Nechtěla jsem ani slyšet odpověď. Ať už to byl kdokoliv, chtěla jsem si ještě nějakou dobu myslet, že je v pořádku a naživu.

Jenže Jamie se rozhodl mi odpovědět: „Tvoji rodiče..."

Nikdy předtím jsem nezažila takovou hrůzu.

Ztuhla jsem. Nechápala jsem, co mi to James právě řekl. Nešlo to.

Jenže pak přišel další nával hrůzy a já se rozběhla. Pryč z domu, ven do tmy.

Bylo mi jedno, že na mě James a Dorcas volali, ať se vrátím a že možná běží za mnou. Bylo mi jedno, že byla zima a já na sobě měla jen pyžamo a župan. Bylo mi jedno, že v bačkorách se běželo opravdu špatně. Bylo mi jedno, že jsem sotva popadala dech. Bylo mi to všechno jedno.

Musela jsem se přesvědčit, že to co James řekl nebyla pravda. Protože to nemohla být pravda. Ačkoliv by mi James nikdy nelhal. Ne v tomhle.

Přemístila jsem se. Ocitla jsem se v jiném městě v jiné ulici, ale nezastavovala jsem se. Běžela jsem dál, dokud jsem ho nespastřila.

Prudce jsem se zastavila přímo před ním a zůstala jsem na něj zírat. Na dům mých rodičů. Na dům, ke kterému se vázalo tolik dětských vzpomínek. Ať už dobrých nebo špatných. A teď se k těm vzpomínkám připojila ještě jedna, poslední. Ta, na kterou už nikdy nezapomenu.

Dům byl částečně zbořený. Z ulice, kde jsem stála bylo vidět do vnitřku toho, co býval Remův dětský pokoj. Nyní se už ztrácel v plamenech, stejně jako většina domu, ačkoliv se ho několik kouzelníků snažilo uhasit.

Oheň však nebyl to, co mě děsilo nejvíc. Nebyly to ani vyražené dveře a ani kusy suti, které byly snad všude. Bylo to znamení zla, které se dosud vznášelo asi dva metry nad tím, co jen pár hodin zpátky bývala střecha.

Podlomila se mi kolena. Spadla jsem na tvrdou a chladnou zem. Až tehdy jsem si uvědomila, že už nějakou dobu brečím.

Přestala jsem vnímat. Jen vzdáleně jsem si uvědomovala, že vzlykám a asi i křičím. Že na mě někdo mluví, chce mě obejmout a já ho od sebe odstrkuju.

V srdci jsem najednou měla obrovskou ránu, která s každým dalším nádechem bolela víc a víc. A nic jiného jsem prostě pořádně nevnímala.

Neměla jsem ponětí, kolik času uběhlo od chvíle, kdy se mi podlomila kolena. Mohly to být minuty, mohla to být hodina i dvě nebo tři. Nezáleželo mi na tom.

Sice jsem své rodiče od sedmi let do šestnácti neviděla, ale to bylo jedno. Milovala jsem je pořád stejně a těch devět let na to v tuhle chvíli nemělo žádný vliv.

Ucítila jsem, jak mě dvoje ruce zvedají na nohy a odvádějí pryč. Tentokrát jsem je ani od sebe neodstrkovala. Už jsem na to neměla sílu.

Neměla jsem sílu na nic.

Ne, když máma a táta byli po smrti.

----------------------------------------------------------

No... Jsem zpátky! A James žije a tak. Takže není nutné mě za obsah téhle kapitoly ukamenovat, no ne? 😁

Budu ale ráda, když mi do komentářů napíšete váš názor na tuhle kapitolu (i kdyby jste mě třeba chtěli ukamenovat 🙃).