Pohlcena válkou

25. Kapitola

23. prosince, rok 1978, pohled Mayi

Ještě ráno jsem neměla ani ponětí, co budu dneska dělat. James byl na výcviku bystrozorů a já si pořád nedokázala sehnat práci.

Když jsem ale s horkou čokoládou v rukou vycházela z kuchyně, při pohledu na vánoční stromeček a výzdobu v obýváku mě napadlo, že je tu něco, co by si zasloužilo pořádné uzavření.

A tak jsem se vydala na místo, kterému jsem se dosud vyhýbala jako zlatonka chytači.

Venku byla neuvěřitelná zima, ani ta mě však neodradila od mého záměru. S hlubokým nádechem jsem vstoupila na hřbitov. Čerstvě napadený sníh mi křupal pod nohama a zároveň celému hřbitovu dodával poklidnou atmosféru. Ticho. Klid. Mír. Smíření. Přesně to, o co jsem se už dost dlouho snažila. Naštěstí jsem se díky Jamesovi cítila daleko lépe než před měsícem nebo dvěma. A doufala jsem, že po téhle návštěvě hrobu a uzavření se budu konečně cítit zase sama sebou. Úplně.

Každopádně jsem očividně nebyla jediná, kdo měl tento nápad.

„My jsme asi vážně dvojčata," pousmála jsem se, když jsem spatřila Rema stojícího u náhrobku, jenž byl napůl pohřben pod stále přibývajícím sněhem.

Remus se na mě otočil a sledoval, jak se k němu přibližuji a stavím se vedle něj. Pak se teprve pousmál a vydechl: „Vypadá to tak."

Bez dalšího slova jsem se otočila k náhrobku našich rodičů. Stejně tak udělal i Rem.

„Chybí mi," zašeptal po pár minutách.

„Mně taky," vydechla jsem, načež jsem se na své dvojče znovu podívala. Se smutkem zrcadlícím se v jeho očích se díval na náhrobek nesoucí naše příjmení. Nejspíš ale vycítil můj pohled, protože se na mě po pár vteřinách také otočil: „Co?"

„Jen jsem ráda, že s námi zase mluvíš," pousmála jsem se. Snad nikdy jsem ho neviděla radši, než když se zhruba před týdnem zničehonic objevil na prahu mého a Jamesova domova. A to ne proto, že se mně a Jamesovi přišel omluvit, ale proto, že konečně pochopil, že s naší pomocí mu nakonec bude lépe.

„Já taky. Jsem rád, že mě Samantha přemluvila, abych za vámi přišel," zacukaly mu koutky a v jeho očích se zase objevily ty jiskřičky veselí, které kdysi zažehli ostatní Poberti a od té doby mizely jen výjimečně. V případě našich rodičů, kteří odešli příliš brzy, byly pryč až příliš dlouho.

To mě donutilo se také usmát, než mi došlo, že... „Tak počkat. Já přece žádnou Samanthu neznám. Kdo je Samantha?"

„Jedna vlkodlačice..." zamumlal Remus vyhýbavě a ohnul očima.

Zamračila jsem se na něj. To, že je vlkodlačice mi o ní přece nic neřeklo! Rem ale nevypadal, že by chtěl dodat něco dalšího.

„Fajn, neříkej mi to. Ale abys věděl, tak to řeknu Mars a ta to z tebe s mou pomocí vytáhne," upozornila jsem ho.

Rem naklonil hlavu na stranu, jakoby říkal: To má být výhružka, Mayo?

Což mě donutilo se na něj zamračit ještě jednou: „Je to Marlene. Samozřejmě, že to je výhružka."

„To je pravda," rozesmál se Rem. Překvapeně jsem na něj vykulila oči. Rozhodně jsem ho neviděla se smát už více než dva měsíce. On si to ale očividně uvědomil také, protože s pohledem upřeným na náhrobek se zase rychle smát přestal.

„Víš co?" vydechla jsem po chvilce ubíjejícího ticha. Počkala jsem až se na mě moje dvojče podívá a teprve poté jsem pokračovala: „Mají pravdu. James, Marlene, Peter, Bell. Naši rodiče by si přáli, abychom šli dál. I když je to neskutečnou těžké."