Pohlcena válkou

15. Kapitola

11. října, rok 1978, pohled Remuse

Přetáhl jsem si přes hlavu kapuci od mikiny. Byla mi o něco větší, což byl účel. Nechtěl jsem, aby mi bylo jasně vidět do obličeje.

Rozhlédl jsem se. Všude kolem mě se nacházely polorozpadlé dřevěné domky prorostlé břečťanem. Na oknech byla přibitá prkna a dveře vypadaly, že každou chvíli vypadnou z pantů. Celkovou ponurou a nepříjemnou atmosféru ještě dotvářelo chladné počasí.

Nejhorší na tom všem ale bylo, že jsem s jistotou věděl, že v těch domech doopravdy někdo žije.

Dal jsem se do kroku. Netušil jsem přesně kam jdu, ale nepřišlo mi správné stát na místě déle než dvě minuty.

O tomhle místě jsem se dozvěděl úplně omylem. Od několika vlkodlaků žijících na kraji Londýna, které mi Brumbál dal za úkol sledovat.

Byla to vesnice uprostřed lesů o velikosti Prasinek, ve které žili jen a pouze vlkodlaci. Ti, kteří vzdali snahu zařadit se do společnosti. Ti, kteří už vzdali snahu každý měsíc opravovat to, co o úplňku nevědomky zničili. Což zcela upřímně byli snad všichni vlkodlaci až na mě. A až na ty žijící v Londýně...

Na první pohled ve vesnici nikdo nežil. Nakonec jsem si ale přeci jen všiml stínů, které se občas mihly za těmi okny, které nebyly zabarikádované, a rychle zatahovaly závěsy.

Chápal jsem to. Nikdy předtím mě tu neviděli. Navíc nemohli vidět mé jizvy, které jsem měl všechny nějak zakryté - ať už rukama zastrčenýma v kapsách, nebo kapucí, která mi vrhala stín do obličeje. Mohl jsem být kdokoliv.

Pomalu jsem procházel ulicí a doufal, že brzy narazím na nějaké místo, kde bych se mohl schovat. Místo toho se o mě málem pokusil infarkt, když jsem si všiml ženy s potrhaným oblečením a kruhy pod očima stojící v jedné uličce na pravo. Nečekal jsem, že tam bude. Nečekal jsem ani ten zubožený vzhled, ačkoliv jsem se mu nakonec nedivil - zbývalo už jen pět dní do úplňku a i já už na sobě cítil, jak se blíží.

Žena ze mě nespouštěla oči ani poté, co jsem prošel těsně kolem ní. Cítil jsem se nepatřičně a zároveň se mě zmocnil opravdu nepříjemný pocit. Raději jsem v kapse pevně sevřel hůlku.

Její oči mě ale doprovázely až k jediné budově ve vesnici, která nebyla nějak poničená. Budově s nápisem Hospoda.

S neskutečnou radostí a úlevou, že uniknu tomu nepříjemnému pohledu, jsem vklouzl dovnitř.

Okamžitě jsem si přál, abych předtím zůstal venku. Tam mě totiž pozoroval jen jeden člověk. Teď se na mě otočili snad všichni přítomní. Očividně nebyli zvyklí, aby jim takhle někdo vrazil do hospody.

Nepřestali mě pozorovat ani poté, co se za mnou s bouchnutím zavřely dveře.

„Ehm... Dobrý den?" vypadlo ze mě. Doufal jsem, že o mě co nejdřív ztratí zájem. Což mi vyšlo.

Několik vlkodlaků se nevesele uchechtlo, zavrtělo hlavou a vrátilo se ke svému pití. Jeden vlkodlak dokonce zabručel: „Tak ten je taky trhlej."

Nakonec se ale vesměs všichni vrátili ke svým původním činnostem.

Přesto tam, stejně jako venku, vládla nepříjemná atmosféra, kterou ještě zhoršoval podivný smrad a lidé hrbící se pod tíhou smutku. Naštěstí se našlo pár lidí, kteří si povídali a v místnosti tak nepanovalo úplné ticho.

Všiml jsem si jednoho neobsazeného stolu v rohu místnosti a tak jsem si k němu šel sednout. Kapuci jsem si pořád nechával přetaženou přes hlavu. Koneckonců jsem nebyl ani zdaleka jediný v celé hospodě, kdo jí tak měl.

Netrvalo ani minutu a přišel ke mně pohublý hospodský. Postavil přímo přede mě půllitr piva. Vzhlédl jsem k němu a začal jsem namítat: „Ale já si žádné pivo neo-"

„Nekecej a pak ho přijď zaplatit. Ne že zdrhneš!" zabručel hostinský a odešel zpátky k baru. Překvapeně jsem zamrkal. Netušil jsem, co ho vede k tak otevřenému nepřátelství.

Nějakou dobu jsem si jen rukama bezmyšlenkovitě pohrával se sklenicí piva a pozoroval jeho pomalu mizející pěnu.

Netušil jsem, jak od těchto lidí zjistím něco, co by Brumbál shledal užitečným. Zdálo se, že mě nenávidí a to jsem pouze vkročil dovnitř.

„Z té pěny nic nevyvěštíš," ozval se zničehonic ženský hlas odněkud nade mnou. Překvapeně jsem sebou trhl: „Cože?"

Ani jsem k ní nemusel vzhlédnout, protože si ke mně sama přisedla. Byla to tak osmnáctiletá zjizvená černovlasá dívka s tmavou pletí a překvapivě modrýma očima. Ještě víc než odstín jejích modrých očí mě však překvapil úsměv, který měla na tváři. Musela být jediný člověk v místnosti, který se usmíval.

„Že se nemusíš tak upřeně dívat do té pěny. Nic z ní nevyvěštíš, není to křišťálová koule," vysvětlila.

„Z čaje se taky věští. Tak proč ne z piva?" plácl jsem první věc, co mi přišla na jazyk. A hned jsem toho taky litoval. Co jsem to řekl za blbost?

K mému překvapení se tiše zasmála: „Věští se z čajových lístků, ne z čaje."

Nic jsem jí na to neodpověděl. Ona ale ani na chvíli nezaváhala přitáhla si moje pivo k sobě a upřela pohled do pěny.

Zmateně jsem zamrkal: „Co to děláš?"

Na vteřinu na mě zvedla pohled: „Přece zkouším věštit z piva!"

„To ale-" pokusil jsem se namítnout něco, čím bych si nejspíš akorát protiřečil. Naštěstí jsem byl přerušen tmavovláskou: „Počkej chvíli. Snažím se soustředit."

A tak jsem tedy mlčel. Trvalo to asi minutu, než ke mně zvedla svůj pohled: „Vidím v tvé budoucnosti měsíc. Úplněk dokonce. Zdá se, že přichází pořád dokola. Zvláštní, zvláštní... Myslím, že se objevuje i v tvé minulosti."

Jen stěží jsem zadržoval smích. Bylo mi naprosto jasné, že si všimla jizev na hřbetu mých rukou, které jsem měl položené na stole. Určitě jí okamžitě došlo, že jsem taky vlkodlak.

„To ti ale došlo i bez toho, aby ses dívala do piva," obvinil jsem jí nakonec pobaveně.

„Máš pravdu..." sklopila naoko sklíčeně hlavu. Nakonec zavrtěla hlavou, posunula pivo zpátky ke mně a pousmála se: „Jen jsem ti přišla říct, aby sis nedělal hlavu s tím, jak se na tebe všichni dívali, když jsi vešel. Člověka to znervózní. Ale takhle se dívají na každého nováčka."

„Nováčka?" nechápal jsem, jak to myslí.

„Nejsi přece vlkodlak moc dlouho, ne?" usoudila okamžitě.

„Proč myslíš?"

„Máš čisté a nepotrhané oblečení. Kdybys byl vlkodlakem dlouho neměl bys žádné takové oblečení," pokrčila rameny, jako by to bylo nad slunce jasné.

Polkl jsem: „Jsem vlkodlakem už jedenáct let..."

„Cože?" vytřeštila na mě překvapeně oči.

Tentokrát jsem to byl já, kdo pokrčil rameny.

„Tak to mi budeš muset vysvětlit," usmála se, načež ke mně natáhla ruku, „ale nejdřív... jsem Samantha."

Přijal jsem její ruku: „Remus."

---------------------------------------------------------

Sice trochu pozdě, ale stihla jsem kapitolu ještě o víkendu! :D

Jako vždy doufám, že se vám líbila :)

Mimochodem jaký je zatím váš názor na Samanthu? :)