7. července, rok 1978, pohled Mayi
Už to byl týden, co jsme úplně naposledy opustili Bradavice.
Ten týden se vlastně moc nelišil od začátku letních prázdnin, které jsme zažívali vždycky mezi nástupem do dalšího ročníku. Jediný zásadní rozdíl byl, že jsme si všichni hledali práci. A ten druhý měl nastat přibližně za hodinu...
„Nesnáším Jamese," zamručel Remus, který se opíral o kuchyňskou linku a sledoval mě a mamku, jak po mudlovsku vaříme oběd.
Zatímco mamka se jeho prohlášení pousmála, já jsem po svém dvojčeti hodila utěrku.
Sice jsem se netrefila a utěrka přistála vedle něj na zem, ale na tom mi nakonec moc nezáleželo. Stejně jsem věděla, že to nemyslel vážně.
Rem se sehnul, zvedl utěrku a položil jí zpátky na linku, načež se vrátil do svého původního postoje. Zabodl pohled do linky a utápěl se ve svých myšlenkách.
Tahle smutná nálada se ho držela už pár dní a já jsem si už připadala úplně bezmocná, jelikož se mi ho nedařilo rozveselit.
Věděla jsem jen, co mu tuhle špatnou náladu způsobilo. Jednak za to určitě mohlo to, že už ho za ten týden stihli odmítnout v jedné práci jenom proto, že je vlkodlak.
Za druhé na něj dopadlo to s Charie. Do její svatby s Regulusem, kterému bylo sedmnáct teprve v únoru, už nezbýval ani týden a bylo celkem jasné, že si Siriusova bratra přece jen vezme.
Přesto se tvářil, že ve skutečnosti je to jediné, co ho trápí, skutečnost, že jsem se dnes měla odstěhovat k Jamesovi. Přitom jsem si byla celkem jistá, že když už dal Jamesovi přednášku, tak mu nějaké stěhování nevadí vůbec.
„Nejdeme na chvíli na zahradu, Reme?" zeptala jsem se. Sice jsem věděla, že o své náladě nechce mluvit, ale neviděla jsem jiné řešení.
Jak jsem předpokládala, tohle moje řešení se rozhodně nesetkalo s velkým nadšením. Vlastně... vůbec s žádným.
Rem na mě jen zvedl oči a já už věděla, že moje úmysly dočista prokoukl.
„Přemístit se do Prasinek a koupit si čokoládu v Medovém ráji?" navrhla jsem něco jiného.
Tahle nabídka Rema rozhodně zaujala o hodně víc.
Chvíli sice vypadal, že bojuje sám se sebou, ale nakonec očividně zvítězila myšlenka na čokoládu: „Tak dobře. Jdeme."
Usmála jsem se na něj, načež jsem se s ním vydala pryč z kuchyně.
Nestačili jsme dojít ani do předsíně a už jsme slyšeli, jak na nás volá mamka: „Hlavně nezapomeňte, že přijde James! Bude tu tak za hodinu!"
„Jasně, mami! Do té doby jsme zpátky!" zavolal na ni Rem, zatímco jsme si už oba nazouvali boty.
Mimochodem... Na to, že přijde James se opravdu zapomenout nedalo.
Neviděla jsem ho jen týden a už mi to připadalo jako celá věčnost. Prostě jsem se Jamese nemohla dočkat.
Stejně se ale měl objevit až za hodinu, takže proč teda nejít s Remem do Prasinek, že ano?
S Remem jsme tedy zamířili za plot naší zahrady, kde jsme se hned přemístili pryč.
A když jsme se nakonec objevili na náměstí v Prasinkách, neměli jsme ani jeden sebemenší tušení, že si vlastně ten den žádnou čokoládu nekoupíme.
Z pohledu Charie
„A pamatuješ, Charlotte, na to, že Blackovy mají letní sídlo v Cornwallu? Je to tam nádherné - moře, pláže a tak... Víš co myslím?" naléhala moje máma.
Poslední týden nemluvila o ničem jiném než o Blackových a o jejich bohatství. Očividně se nemohla dočkat až se mě zbaví...
„Ano, pamatuju," odpověděla jsem rezignovaně. Nemělo smysl se snažit jí přesvědčit, aby mluvila o něčem jiném.
„Výborně, tak aby si věděla Regulusův otec Orion se rozhodl přenechat sídlo svému synovi, takže se tam po svatbě nastěhujete! No není to báječné?" neskrývala máma své nadšení.
„Nemůžu se dočkat," dostala jsem ze sebe, aniž bych se usmála. Máma si toho ale nevšímala a místo toho mi podala skleničku vína: „Tak na tvojí a Regulusovu svatbu! Lepšího ženicha jsme ti vybrat už nemohli!"
„To teda nemohli," utrousila jsem, zahnala z hlavy myšlenku na Remuse a raději si usrkla trochu toho vína.
„A když už jsme u té svatby... Všechno už je skoro připravené, jen si zítra musíš jít vyzkoušet šaty. A ještě jsem si říkala, že by sis mohla sama vybrat družičky a svědka... Máš nějaký nápad kdo to bude?"
Maya svědkyně a Marlene s Annabell družičky.
Jo, Charie, kéž by...
Počkat.
Já něco můžu? Vážně řekla, že si můžu vybrat sama, i když jde jen o družičky a svědka?
Jenže koho si mám vybrat, když si tady s nikým moc nerozumím?
„Jestli nevíš, Charlotte, napadlo mě, že bys mohla mít za svědkyni svou sestru. Družičky by pak mohli být Narcissa Blacková a její sestra Bellatrix Lestrangeová, co říkáš?"
„Nejsem si jistá, jestli chci-"
„Výborně, tak to by bylo vyřešené. Dál svatba bude venku, takže..." přesně v tu chvíli jsem mámu přestala poslouchat.
Nakonec jsem tedy na vybranou moc neměla. Vlastně vůbec.
---------------------------------------------------------
První kapitola Pohlcena válkou už tu měla být nějakou dobu a za to se moc omlouvám... Bylo toho na mě moc - blok, škola a tak.
Teď jsem ale nemocná, takže jsem se pokusila sepsat konečně kapitolu a ono to šlo! 🎉
A jak to teď bude s vydáváním? Ehm... Nemám tušení. Budu se snažit vydávat alespoň jednu kapitolu za týden, ale nevím jak mi to půjde...
Jinak doufám, že se vám první kapitola líbila! 🙃
ČTEŠ
Pohlcena válkou
Fanfic❕Druhý díl příběhu Pohlcena tichem❕ Nikdo z nás přesně nedokázal říct, kdy se to stalo. Kdy jsme se ocitli uprostřed pekla. Možná, že jsme tam ale byli celou dobu, jen příliš zaneprázdněni malováním růžové budoucnosti, která vůbec nemusela nastat...