Pohlcena válkou

4. Kapitola

15. července, rok 1978, pohled Jamese

Vzal jsem do ruky hrnek s čerstvě uvařeným čajem a hned jsem ho zas se syknutím pustil.

Byl totiž horkej.

Což se asi dalo čekat...

Nechal jsem tada hrnek hrnkem a místo toho jsem nakouknul do obejváku, ze kterýho se už pár minut ozejvala hra na klavír.

Neměl jsem ponětí jakou přesně skladbu Maya hrála, ale nepůsobila na mě zrovna vesele. Stejně tak samotná Maya.

Vypadalo to, že se myšlenkama pořád dokola vracela k tomu co se stalo v Prasinkách.

Ale nebyla jediná. Ani náhodou jsem nedokázal zapomenout na ten pocit bezmoci a ten strach, který jsem ucejtil, když jsem jí uviděl poprvý od chvíle, kdy ji to kouzlo zasáhlo. Byla úplně bledá, v bezvědomí a navíc tak blízko smrti.

Upřímně jsem doufal, že nic takovýho už nikdy nezažiju.

Měl bych sem přitáhnout Náměsíčníka, problesklo mi hlavou.

Jenže to by asi taky nepomohlo. Zaprvý, když jsem ho viděl naposledy tak z toho, co se Maye stalo, vinil sám sebe. A zadruhý, včera vyšel v Denním věštci článek o svatbě Charlotte a Reguluse Blackových. To Náměsíčníkovi určitě radost taky neudělalo.

Měl bych teda nějak zvednout náladu hned dvěma Lupinům.

Jenže jak?

Jelikož jsem neměl tušení, popadl jsem znovu hrnek čaje (tentokrát jsem dával pozor, abych se nepopálil) a zamířil přímo k Maye, kde jsem jí čaj položil na vršek klavíru.

Maya okamžitě přestala hrát a s polovičním úsměvem špitla: „Děkuju."

Jen jsem beze slova přikývl. Pořád jsem ještě přemýšlel jak jí zlepšit náladu.

Naštěstí se to přemýšlení vyplatilo: „Mám nápad."

„Jaký?" zeptala se mě Maya trošku obezřetně.

„Měli bysme nějak oslavit to, že spolu konečně bydlíme! Takže... půjdeš se mnou dneska večer na rande, Mayo Lupinová?" zeptal jsem se vesele.

Maya se usmála a já si nadšením poskočil, protože mi bylo hned jasné, že souhlasí.

„Takže třeba v šest, někam na večeři?" navrhl jsem ještě.

„Rozhodně," usmála se a trošku zrudla, což se pokusila zakrýt hrnkem čaje, ze kterého se napila.

Teď už jen zbývalo zvednout náladu i Náměsíčníkovi. U něj to bylo ještě těžší, protože jeho jsem prostě nemohl pozvat na rande jako Mayu. Nebyl by z toho nadšenej a navíc bych něco takovýho Maye nemohl udělat.

Naštěstí ale během odpoledne přišla spása. Teda spíš přiletěla.

Šedivý puštík, kterýmu nemohl bejt ani jeden rok, zobákem naléhavě klepal na okno v kuchyni. Otevřel jsem mu ho a pobaveně sledoval, jak s dopisem větším než byl on sám, přistává na kuchyňské lince.

Převzal jsem si od něj dopis, ale než jsem ho stačil otevřít, puštík se rozletěl, až do mě málem narazil, a začal kroužit dokola u stropu.

Zasmál jsem se a pak už konečně otevřel dopis, který byl adresovanej Jamesovi, Siriusovi, Lupinům, Marlene a v podstatě všem.

Že je můj novej puštík úplně merlinovskej? Molly tvrdí, že to není pravda, že je Errol hrozně hyperaktivní, ale ségra v tomhle neví o čem mluví!

Tak jo, teď trošku vážně. Pamatujete jak jsme vám s Gidem slíbili, když se narodili Fred s Georgem, že vás někdy za Weasleyovýma vezmeme? Jo?

V tom případě vás s Gidem příští týden očekáváme v Děravém kotli! Přísahám, že se nebudete nudit! Představíme vám ségru se švagrem i všechny ty jejich mrňouse!

Už se na vás těší!

Mějte se,

Fabián

P. S. Doufám, že už je Maya po těch Prasinkách v pořádku.

P. S. 2. Charlotte si fakt vzala Blacka mladšího?!

Zaculil jsem se a rozběhl se po schodech nahoru s úmyslem ukázat dopis Maye, která akorát před chvílí odešla na záchod.

Málem jsem se s ní srazil přímo před naší ložnicí.

„Přijali tě na bystrozorský výcvik?!" vyhrkla hned jak spatřila dopis v mé ruce.

„Cože?" vyvedla mě tím na vteřinu úplně z míry.

Maya se už nadechovala, že otázku zopakuje, ale to už jsem se já stihl vzpamatovat: „Ne, to ještě ne. Ale! Přišel dopis od Fabiána!"

Slavnostně jsem jí dopis podal.

„Od Fabiána?" zeptala se, ale to už se začetla. Sledoval jsem jak se usmívá čím dál tím víc a začal jsem se culit taky. Sice jsem u toho musel vypadat dost postřeleně, ale to mi ani v nejmenším nevadilo. Když byla šťastná, já byl šťastný taky.

Vzhlédla a oči jí jiskřily nadšením: „Uvidíme Weasleyovi! A malé dvojčátka!"

„Dvojčátka nejsou Weasleyovi?" uchechtl jsem se pobaveně nad způsobem jakým to řekla.

„Samozřejmě, že jsou," obrátila s úsměvem v oči sloup.

„Víš co, ale? Nejen, že ti to zvedlo náladu ještě o něco víc, ale i Náměsíčník bude nadšenej!" rozmáchl jsem se rukama do stran, „Takže je to dvakrát tak úžasný!"

Maya se uculila, udělala ke mně dva kroky, postavila se na špičky a políbila mě. Ani na chviličku jsem nezaváhal a polibek jí opětoval.

„Miluju tě," vydechla s mírným ruměncem ve tvářích, když se ode mě odtáhla.

„Já tě taky miluju. Nejvíc na světě," zaculil jsem se a přitáhl si jí zase k sobě.

---------------------------------------------------------

Překvapení! Nejen že ještě žiju, ale dokonce jsem po půl roce (PŮL ROCE 😳) dokončila tuhle kapitolu!

Doufám, že se vám líbila 😊