Pohlcena válkou

26. Kapitola

24. prosince, rok 1978, pohled Marlene

Říká se, že Vánoce jsou svátky klidu a míru. Ať už to jako první řekl jakejkoliv blbec, tak očividně nebyl při smyslech, protože to, na co jsem se teď se založenýma rukama dívala, mělo blíž k tichu před bouří než k míru.

Jsem si naprosto jistá, že když Maya navrhla, abychom Poberti, ona, Bell a já strávili Vánoce pohromadě, myslela to dobře. Každopádně místo toho, aby vše šlo hladce, u ní a Jamese v obýváku teď vládlo napětí, které by se dalo krájet.

Zatímco já postávala u krbu na kraji místnosti, Sirius sedící v křesle se tvářil jako kakabus a vypadal, že už od rána neřekl ani slovo. Ne, že by mu ta nemluvnost neslušela... ale u něj to bylo stejně trochu znepokojující. Stejně mlčící James stál s rukama v kapsách u vchodu do kuchyně s pohledem upřeným někam do země. Remus postával u piana a vypadal, že by se nejradši propadl do země. Peter si nervózně mnul ruce na sedačce vedle Bell, která mezi námi všemi těkala očima jakoby čekala, kdo první vybuchne. Jediná Maya se tohohle neúčastnila, ale to jen proto, že byla v kuchyně a aktivně se snažila, abychom dneska večer neumřeli hlady, za což si samozřejmě zaslouží nějakou medaili.

Věděla jsem, že dřív nebo později bude muset někdo něco říct, ale chtěla jsem tomu dát ještě chvilku, než to budu já, kdo vyhodí bombu hnojůvku, obrazně řečeno. Navíc jsem byla celkem zvědavá, co se stane. Nebo spíš jsem byla zvědavá, co vypluje na povrch první; bude to snad fakt, že Sirius s nikým už víc jak měsíc pořádně nemluví a když ano tak jsou to většinou jednoslovné odpovědi? To, že se Remus sice Jamesovi krátce a rychle omluvil za svoje chování po smrti svých rodičů, ale zcela očividně to nestačilo? To, že James pořád ještě nepožádal Mayu o ruku, ačkoliv prstýnek i požehnání rodičů měl? To, že Maya s Jamesem kolem sebe tak trochu opatrně kroužili místo, aby se chovali jako cukrující páreček jako obvykle? To, že Charlie se objevila u mě v kavárně těhotná a spolu s Regulusem Blackem, tím zmijozelem a smrtijedem, vypadali jako typický mladý zamilovaný manželský pár? Nebo snad to, že při pohledu pod stromeček je jasné, že ani jeden z Pobertů nemá vkus na balící papíry a neumí balit dárky?

Dobře, uznávám, že to poslední není takový problém, ale stejně - to žádný z nich nemá oči nebo základní lidskou schopnost zeptat se mě a nechat to na mně? Neskutečný paka ti čtyři. Vážně. Vánoce mohli být lepší, kdyby alespoň někdo z nich přemýšlel.

Když se ale vrátím k tomu všemu, co by mohlo každou chvíli vybuchnout, tak musím zpětně ze seznamu vyškrtnout tu věc s Charlie. O té vím jen já, protože jsem to ke svému vlastnímu překvapení ještě nikomu neřekla. Možná se to dneska změní.

„Takže..." prolomila jsem tíživé ticho jako první, „vítejte na srazu anonymních lidí v depresi s komunikačními problémy. Moje jméno je Marlene a jsem tu, abych vás rozmluvila."

Můj veselý a přátelský tón s nikým ani nehnul, jen Maya vykoukla zmateně z kuchyně: „Cože?"

„Alespoň jeden z vás komunikuje. I když očividně nikdo nedokáže ocenit můj dokonalý smysl pro humor a schopnost citlivě odhadnout situaci a vhodně na ni reagovat!" postěžovala jsem si s dramatickým zamračením. Protože proč ne, když zcela očividně za chvíli k nějakému dramatu dojde tak jako tak, i kdybych nepřilila olej do ohně.

Zase nic. Ach jo, dneska mám těžké publikum.

„Dobře. Chtěli jste to. Jamesi, proč jsi ještě nepožádal Mayu o ruku?" zeptala jsem se narovinu s povytaženým obočím.

Bum. První bomba hnojůvka vybuchla hned jak jsem dořekla větu. James se začal bránit: „Není to tak jednoduchý!"

Zavřela jsem oči a v duchu jsem napočítala do tří.

Jedna.

Dva.

Tři.

Není tak jednoduchý si kleknout na koleno a říct vezmeš si mě? To je idiot. Kdyby nebyl hezkej, tak bych musela uvažovat o tom, že se Maya zbláznila, když s ním vůbec začala chodit.

„Tak sleduj, pako jedno," podívala jsem se na něj vyzývavě, načež jsem přešla k Siriusově křeslu, klesla jsem na koleno, dramaticky jsem roztáhla ruce do šířky a vyjekla: „Ó Siriusi Blacku, vezmeš si mě?"

„Ty ses asi zbláznila!" vyhrkl Sirius a i s křeslem se odsunul ode mě.

„Hele, tak přece jenom mluvíš!" uchechtla jsem se, zatímco jsem se zvedala ze země. Sirius se na mě zamračil, ale to už jsem slyšela Petera jak se tiše zasmál. Moje představení mělo účinek. Navíc ještě ke všemu, Jamesův obličej nabral snad poprvé v životě rudých odstínů. Zmínila jsem, že si zasloužil divadelní cenu?

„Mayo, můžeš na chvíli?" stále rudý James kývl k venkovním dveřím. Jeho přítelkyně naštěstí nebyla tak natvrdlá jako on a přikývla, načež se oba vydali ven.

„Jdeš si s ní jen promluvit, nebo jí požádáš o ruku? Jamesi! Odpověz! Je to životně důležitý!" ale místo odpovědi se mi dostalo jen zvuku zabouchnutí dveří. Ten člověk mi chce způsobit smrt nebo co.

„To dořešíme později. Remusi. Jsi na řadě," otočila jsem se na něj.

Remus jen nervózně přešlápl: „Já nechci být na řadě."

„Smůla. Promluv si s Jamesem až se vrátí, bez diskuze. Mezitím to můžeš vyřešit se Siriusem a Peterem."

„Vyřešit se Siriusem co?" nechápal Remus. „Na něj jsem nebyl nepříjemný. To jen na Jamese a Petera."

„Vyřešit jeho nemluvnost. Očividně. Vážně, nemáš být ty ten nejchytřejší z Pobertů?" obrátila jsem oči v sloup.

„Nemám se s ním o čem bavit," zabrblal naštvaně Sirius, než mi Remus cokoliv odpověděl.

„Proč si na mě naštvaný ty? Vždyť nemáš důvod!" rozhodil Remus nechápavě a nevěřícně rukama směrem k Siriusovi.

Sirius otevíral zamračeně pusu k nějaké vzteklé odpovědi, tak jsem se to rychle pokusila zachránit a to tím prvním, co mi přišlo na jazyk, aniž bych o tom uvažovala, což se ukázalo být velkou chybou: „Víte, že Charlotte a Regulus budou mít dítě? Už je z tebe skoro strejda, Siriusi!"

Očividně je blbost nakažlivá a já merlinžel strávila moc času s Poberty.

Bum. Další bomba hnojůvka a pěkně smradlavá.

Tyto Vánoce už klid a mír nikdo z nás nezažije.

______________________________________

Po dlouhé době (deset měsíců 🙈) vás vítám na konci nové kapitoly. Pokud tu tedy ještě někdo zbyl :D

Někteří si možná všimli, že jsem na profilu slíbila novou kapitolu do konce září, sice do 1. října teda zbývá už jen hodina a půl, když tohle píšu, ale svůj slib jsem splnila a tak jste si právě přečetli (ať už v září nebo říjnu) historicky první (myslím, kdyžtak mě klidně opravte) kapitolu z pohledu Marlene. Doufám, že jste si jí užili, tak jako já si užila její psaní :)

Jinak vám děkuji za komentáře. Vím, že někdy zapomenu odpovědět, ale jsem vám za ně opravdu vděčná a vždycky si je přečtu.

Snad se zase brzy uvidíme u další nové kapitoly. ❤️