Pohlcena válkou

11. Kapitola

4. září, rok 1978, pohled Mayi

Poupravila jsem si popruhy batůžku, který jsem měla na zádech. U toho jsem přešlapovala na místě; přesně jak jsem měla ve zvyku, když jsem byla nervózní.

Jen za pár minut mě čekal pohovor na Ministerstvu kouzel, kde jsem se právě nacházela. Čekala jsem přede dveřmi kanceláře vedoucího odboru pro dohled nad kouzelnými tvory, které se měly co nevidět otevřít.

Když jsem se dozvěděla, že hledají nějaké lidi, kteří by pracovali na Odboru pro dohled nad kouzelnými tvory, byla jsem opravdu neskutečně nadšená. Dokonce bych si troufla i tvrdit, že jsem byla nadšenější než James, kterého před pár dny konečně přijali na bystrozorský výcvik. I když... Nejspíš jsme byli nadšení úplně stejně.

Jenže na rozdíl od Jamese, který měl bystrozorský výcvik zajištěný, jsem vůbec neměla jisté, jestli mě vezmou.

Znovu jsem přešlápla a zauvažovala jestli mám znovu zaklepat. Vedoucí oddělení Ross Backer si totiž dával hodně načas.

Zrovna jsem natahovala pravou ruku, že konečně zaklepu, když se dveře prudce otevřely. Zůstala jsem tak stát tváří v tvář muži s prošedivělými blonďatými vlasy a s úsměvem na tváři.

„Vy jste jedna z těch uchazečů o místo na mém odboru, které jsem pozval na pohovor?" zeptal se vesele.

„Ano," usmála jsem se i já. Chtěla jsem se ještě představit, ale muž mi nedal prostor. Ustoupil ze dveří a pobídl mě, že mám jít dál.

Poslechla jsem ho a ocitla se tak v prostorné neuklizené kanceláři. Na stole, který stál přibližně ve středu místnosti a u kterého se naproti sobě nacházely dvě židle, byla spousta poházených papírů. Až mě zarazilo, jak v tom může vedoucí oddělení vůbec pracovat.

„Posaďte se," vyzval mě mile a ukázal na jednu ze židlí.

Než jsem si stihla sednout, natáhl ke mně ruku: „Ross Backer, mimochodem."

„Maya Lupinová," potřásla jsem si s ním rukou, načež jsem si konečně sedla.

Na vteřinu to vypadalo, že panu Backerovi ztuhl úsměv na tváři. Když se ale posadil naproti mně, usoudila jsem, že se mi to nejspíš jen zdálo; jeho úsměv byl totiž ještě širší než předtím.

„Takže..." odkašlal si, přičemž z té hromady na stole vytáhl jeden papír, „zkontroloval jsem si vaše NKÚ a OVCE z Péče o kouzelné tvory... Z obou máte vynikající! Dokonce i profesor Kettleburn o vás píše jen samé hezké věci... Přesně něco takového tady hledáme! Navíc přihlednu-li k vaší situaci..." netušila jsem jestli mluví spíš na mě, nebo si jen povídá pro sebe.

Jeho poslední věta mě však zarazila: „Mojí situaci?" nechápala jsem o čem mluví.

„Máte bratra vlkodlaka, ne? Nebo nejste dcera Lyalla Lupina?" zeptal se trošku zmateně.

„Jsem. A je pravda, že můj bratr je vlkodlak, ale... nějak nechápu, jak to souvisí s tím, že se tady ucházím o místo," vysvětlila jsem.

„Hm," pořádně neodpověděl a místo toho sklopil oči k papíru, který měl ještě pořád v ruce.

Ani jsem nedutala a tak trošku doufala, že mi třeba ještě odpoví. Což samozřejmě neudělal.

„Dobře. Myslím, že vás beru," oznámil zničehonic a já na něj překvapeně vytřeštila oči. Takhle rychle?

„Vážně?" vydechla jsem užasle. Byla jsem tak zaražená, že jsem mu úplně zapomněla poděkovat.

„Jasně. Nastoupíte za dva dny, tedy šestého. Budete mít na starosti kontrolu nad vlkodlaky," usmál se.

Kontrolu nad vlkodlaky?!

„Kontrolu?" doufala jsem, že jsem se jen přeslechla.

„Přesně tak! Není to úžasné?" uculil se ještě víc.

Doslova jsem cítila, jak ze mě mizí radost, kterou jsem pocítila, když řekl, že mě bere.

„Není," odtušila jsem tiše a založila si ruce na prsou.

„Co prosím?" tentokrát nebylo pochyb o tom, že mu úsměv na tváři opravdu ztuhl.

„Nemůžete kontrolovat vlkodlaky!" namítla jsem už dost rozhořčeně.

„Proč bychom nemohli?" naklonil zvědavě hlavu na stranu, stejně jako to dělal Rem.

„Protože vlkodlaci jsou živé bytosti, jako třeba vy! Můžete jim pomáhat, můžete dohlížet na to, že nikomu neublížují a nikdo neubližuje jim, ale rozhodně je nemůžete kontrolovat!" rozhodila jsem naštvaně rukama.

„Můžu a budu!" postavil se a opřel se rukama o stůl. Ani jsem nestihla postřehnout, kdy mu stihl zmizet úsměv z tváře a nahradila ho grimasa vzteku. Rozhodně už nepřipomínal toho sympatického muže, jakým se zdál být na začátku.

„Jsou to nebezpečná agresivní stvoření, která nikdy neměla existovat! Absolutní monstra! Myslel jsem, že to pochopíte, když váš bratr je jedním z nich!" rozkřikl se na mě.

Jedna malá část mě měla chuť na něj jen zůstat zírat s otevřenou pusou. Tenhle muž plný nenávisti k vlkodlakům se stal vedoucím odboru, který se měl mimo jiné starat i o vlkodlaky? Jak to mohl někdo vůbec dopustit?!

Jenže se ozvala moje větší, nebelvírská část.

I já se postavila a dokonce jsem na něj vytáhla hůlku, čímž jsem překvapila i sama sebe.

„Můj bratr není žádné monstrum! Je to jasné?! Nikdo z vlkodlaků není žádné monstrum, pokud se jím nestane dobrovolně! Nikdo z nich nestál o to, aby každý měsíc prožíval neskutečnou bolest! Aby každý měsíc na chvíli ztratil sám sebe!" po tváři mi sklouzla slza. Věděla jsem, co Rem vždy jednou do měsíce prožíval. Možná jsem to nedávala najevo každý den, ale věděla jsem to. Věděla a bolelo to. Neskutečně moc.

Pan Backer nic neříkal. Mlčel a jen očima hypnotizoval mojí hůlku, kterou měl asi jen dva palce před očima. Raději jsem jí sklopila a čekala, co z něj vypadne.

„Buď budete kontrolovat vlkodlaky a pracovat tady, nebo si hledejte práci někde mimo ministerstvo, slečinko," doslova vyplivl oslovení.

„V tom případě si jdu hledat práci jinam," usoudila jsem, ještě jednou ho propálila pohledem a vydala se pryč z té proklaté kanceláře.

Bez ohledu na to, jak moc jsem o práci na Odboru pro dohled nad kouzelnými tvory stála, jsem tohle prostě nemohla udělat. Bylo by to proti mému veškerému přesvědčení.

Prošla jsem Ministerstvem kouzel s hrdě vztyčenou hlavou. Dovolila jsem si jí sklopit, až když jsem byla doma, v mém a Jamesově pokoji.

Po tváři mi začala stékat jedna slza za druhou. Už jsem se nedokázala udržet a rozvzlykala jsem se.

---------------------------------------------------------

Stihla jsem to! Kapitola o víkendu, jak jsem slíbila!

Jen jsem dost unavená na to, abych jí ještě po sobě kontrolovala, tak snad tu nejsou nějaké hrubky nebo třeba nesmyslné věty 🙈