Pohlcena válkou

16. Kapitola

23. října, rok 1978, pohled Mayi

S obavami jsem se dívala ke dveřím jídelny a nevšímala si ostatních členů Fénixova řádu, kteří se stejně jako já posadili k dlouhému jídelnímu stolu.

Nacházeli jsme se ve starém sídle rodiny Shafiqů, která patřila do posvátné čistokrevné osmadvacítky. Všichni její členové ale byli už nějakou dobu po smrti. Poslední z nich zemřel před šestačtyřiceti lety a od té doby v sídle nikdo jiný nebydlel. Což byl také důvod proč se Brumbál rozhodl ze sídla udělat hlavní ústřednu Řádu.

„Hej, budoucí Potterová," tiše mě oslovil Fabián Prewett, který seděl naproti mně a se založenýma rukama na stole se nakláněl blíž.

Odtrhla jsem pohled ode dveří a přesunula ho na něj, jen abych viděla jak se vesele culí od ucha k uchu. Poslední dobou se bavil tím, že mi říkal budoucí Potterová a já neměla ponětí co ho k tomu vedlo. Proč tak najednou.

„Ano?" odpověděla jsem mu stejně tiše a stejně jako on předtím jsem se naklonila blíž.

„Už asi pět minut hypnotizuješ dveře pohledem. Děje se něco?" přestal se usmívat a v jeho očích se odrážela starost. Gideon vedle něj očividně zaslechl Fabovu otázku a i on se zvědavě naklonil blíž přes stůl.

„Totiž... Pořád nepřišli," nemusela jsem dvojčatům ani vysvětlovat kdo nepřišel. Podle výrazů v jejich tvářích mi bylo hned jasné, že věděli o kom mluvím. Ačkoliv v místnosti byla většina členů Řádu, po Jamesovi, Siriusovi i Removi nebylo ani stopy. A já neměla ani tušení, kde byli.

„Možná se někde zdrželi spolu," napadlo Gideona.

Kývla jsem hlavou k Peterovi sedícího vedle prázdné židle, na které obvykle seděl Sirius: „To by vzali i Petera."

„Třeba se potkali venku a teď si tam povídaj, Mayo," usmála se zrovna příchozí Marlene a posadila se na prázdnou židli po mé pravici.

Přikývla jsem, ale přesto mě obavy neopustili. Bylo to už dvacet minut, co nám všem Brumbál poslal patrona, že máme přijít. A ti tři pořád nikde.

„Mám otázku, McKinnonová," ozval se Fabián. Očividně se snažil změnit téma a zároveň odvést mojí pozornost jinam. Za což jsem mu nemohla být víc vděčná.

„Jakou?" přimhouřila podezíravě oči Marlene.

„Co mám udělat, abys se mnou šla na rande?" usmál se nevinně a snad i trochu nervózně.

Já i Mars jsme na něj zůstaly překvapeně zírat. Peter a Annabell sedící naproti němu se otočili naším směrem a dokonce i Gideon se na své dvojče díval s pusou otevřenou dokořán.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Je pravda, že Mars a Fabián spolu trávili docela hodně času, ale jen jako přátelé. Nikdy by mě nenapadlo, že by spolu měli začít chodit. Přesto... Přesto mi připadalo, že by se k sobě neskutečně hodili.

Přesunula jsem pohled z Faba na Mars a čekala, co mu odpoví. Doufala jsem, že mu to odsouhlasí.

Mars několikrát na prázdno otevřela a zavřela pusu, jako by jí došla všechna slova. Nakonec vyhrkla: „Musím si to rozmyslet."

Vytřeštila jsem na ní oči. Ona se ale pohotově zvedla ze židle, načež mě chytla za ruku a také mě vytáhla na nohy. To samé udělala s Bell a pak už nás obě táhla za ruce přímo ke dveřím, které jsem předtím hypnotizovala pohledem. Donutila nás jimi projít. Poté je za námi zavřela.

Ocitly jsme se na potemnělé zaprášené chodbě. Na stěnách visely prázdné rámečky; zdálo se, že všichni lidé, kteří na fotkách nebo obrazech byli se nacpali do rámečků v jídelně, aby slyšeli a viděli vše, co se na schůzi Řádu bude dít.

Mars se opřela o zavřené dveře, aniž by cokoliv řekla. Vyměnila jsem si pohled s Bell. Obě jsme čekaly, co z naší kamarádky vypadne. Netrvalo to ani dvě vteřiny a Mars zničehonic prostě vypískla radostí - asi jako když pětiletému dítěti dáte k narozeninám hračku, kterou si hrozně dlouho přálo.

Zaculila jsem se, načež jsem rozhodila rukama: „Proč jsi mu prostě neřekla, že na to rande půjdeš?"

Mars zmateně pokrčela rameny a zároveň také rozhodila rukama: „Nejdřív mě úplně vykolejil a pak jsem mu chtěla říct, že s ním půjdu a že proto nemusí nic dělat. Jenže to mi hned začalo připadat zoufalý. Takže jsem mu místo toho chtěla říct, že když se svlíkne tak půjdu, ale..."

Při poslední Marlenině větě jsem jen napůl nevěřícně, napůl pobaveně vrtěla hlavou. Oproti tomu Bell vedle mě zavřela oči a vypadalo to, že v duchu počítá do deseti, aby se uklidnila a nedošla jí s Mars trpělivost.

„...ale to by zase vypadalo, že mi na tom nezáleží. A to nechci. Zrovna u Fabiána mi na tom záleží."

„Nevypadala by jsi zoufale, kdyby jsi řekla to první," namítla jsem s úsměvem.

To už mě Mars probodla pohledem: „Já myslím, že vypadala. U tebe a Jamese by to určitě vypadalo neskutečně roztomile nebo tak něco, ale u mě dost zoufale."

Zacukaly mi koutky, ale raději jsem jí na to nic neodpovídala.

„Měla jsem mu říct to s tím svlíkáním," odtušila Mars po chvilce ticha.

„Ne! To rozhodně NE," zareagovala pohotově Bell a Mars tak naštěstí nestihla otevřít dveře a vrátit se zpátky ke stolu.

„Tak co mu mám říct?"

Než jsme jí na to stačila alespoň jedna z nás odpovědět, ozval se zevnitř z místnosti Brumbálův hlas: „Prosím posaďte se a ztište se!"

A tak jsme se všechny tři vrátily zpátky ke stolu.

---------------------------------------------------------

Protože jsem minule vynechala, tak do pátku vyjde ještě jedna kapitola 😁

Doufám, že se vám tahle líbila 😉