Pohlcena válkou

3. Kapitola

13. července, rok 1978, pohled Charie

Stála jsem před zrcadlem a rukama si uhlazovala svatební šaty.

Měla jsem co dělat, abych udržela na úzdě slzy, které se mi draly do očí.

Připadala jsem si opravdu hrozně. Nejraději bych se nacházela na druhé straně zeměkoule. Jenže na to už bylo pozdě.

Přes veškerou mou snahu si ale stejně jedna má slza našla cestu přes mou tvář.

„Charlotte? Jsi v pořádku?" ozval se za mnou hlas, který jsem v životě slyšela jen párkrát a přesto jeho majitelka byla jedna z mých dvou družiček.

Rychle jsem si setřela slzu a teprve pak jsem se otočila, abych rozhodně přikývla. Proč se vůbec stará, jestli jsem v pořádku?

Narcissa se zatvářila nedůvěřivě, načež za sebou pečlivě zavřela dveře od mého pokoje. Pak ke mně přešla trošku blíž a špitla: „Ty si Regula nechceš brát, že ne?"

Překvapeně jsem zamrkala. Na co, že se to právě zeptala? Není to nějaká lest?

Po chvíli ticha Narcissa očividně usoudila, že se ode mě žádné odpovědi nedočká: „Vážně, nikomu to neřeknu. Ani tě nebudu soudit."

Nechápavě jsem na ní hleděla.

„Tak fajn," odfrkla si pobaveně, „tajemství za tajemství. Já ti řeknu jedno své tajemství a ty mi řekneš proč ta slza, dobře?"

Její chování mě ale úplně připravilo o řeč. Měla jsem jí zaregistrovanou jako tichou blondýnku, která se podřídí každému příkazu, jako snoubenku Luciuse Malfoye.

„Dobře," odpověděla si sama, „takže moje tajemství je, že nesnáším fakt, že si za měsíc beru takovýho aristokratickýho náfuku jako je Lucius Malfoy."

Narcisso Blacková, co jsi sakra zač?

„Cože?"

S úsměvem pokrčila rameny: „Promiň, už jsem to někomu potřebovala říct. A tys vypadala jako někdo, kdo to pochopí."

„Nechci si vzít Reguluse. Jasně, že si ho vezmu, ale nechci. Prostě jsem zamilovaná do někoho jiného," vyletělo ze mě dřív než jsem si to stačila rozmyslet.

„Jo, to taky chápu," pousmála se smutně Narcissa.

„Seš zamilovaná do někoho jiného?" zeptala jsem se zvědavě.

„Ne. Jo. Možná. Já nevím. Totiž... On je to tak trochu blbeček. A z Nebelvíru. A myslím, že mě nesnáší," vysvětlovala.

„Blbeček z Nebelvíru a nejspíš tě nesnáší?" zauvažovala jsem, „Hm... Sirius ne, to je tvůj bratranec. Peter s Remem nejsou blbečci. Počkat snad ne James?!"

„Ne, ten ne," zavrtěla Narcissa hlavou.

Snažila jsem se přijít na někoho, kdo by tomuto popisu odpovídal, ale na nikoho jsem už nemohla přijít.

Pak mě to ale napadlo. Zničehonic mi hlavou probleskla vzpomínka na Marlenino nadávání na Fabiána. Rozhodně ho nazvala blbečkem.

„Fabián? Nebo Gideon?" vyhrkla jsem.

Při druhém jméně se Narcisse zalesklo v očích něco, co mi ihned řeklo, kde je pravda.

Měla ráda Gideona.

„Vezmeš si Luciuse?" zeptala jsem se jí. Potřebovala jsem to vědět.

Viděla jsem na ní, že teď bojuje sama proti sobě. Nakonec z ní ale vypadlo: „Jo, vezmu. Když ne, půjdou po mně. Lucius. Moje vlastní sestra. A nikde není jistota, že mě Gideon nevyhodí. Možná mě nesnáší. Raději to nechám být, ale ty bys neměla. Viděla jsem tě ve škole. Máš tam venku přátele, kteří tě budou chránit. Měla bys jít."

Do očí se mi nahrnuly slzy. Vykročila jsem k ní a objala jí: „Děkuju."

Pak jsem se od ní odtáhla a otřela si hřbetem ruky slzy.

„Uděláš to?" upřela na mě nedočkavě oči.

Udělám to?

„Ne."

„Cože? Neříkala jsi, že jsi zamilovaná do někoho jiného?"

„Jo, to jsem... Jen..."

Dveře od mého pokoje se prudce rozletěly a do pokoje nahlídl můj otec: „Tak pojďte, ať už to je za námi. Ať už je zase klid."

Jak povzbudivé.

Následující minuty jsem měla jako v mlze.

Kráčela jsem zavěšená do svého otce k Regulusovi čekajícího u oltáře provizorně postaveného na zahradě.

Stála jsem naproti Regulusovi.

„Charlotte Edwardsová berete si zde přítomného Reguluse Blacka za svého právoplatného manžela?" zeptal se oddávající a já konečně začala opravdu vnímat.

Beru?

Ohlídla jsem se na Narcissu. Všimla si, že se na ní dívám a nepatrně zavrtěla hlavou.

Nemám u sebe hůlku. Nemám šanci.

„Ano, beru," vydechla jsem ztěžka. Zdálo se, že několika přítomným se při těchto slovech opravdu ulevilo. Zato Narcissa krátce obrátila oči v sloup.

„Prohlašuji vás za muže a ženu. Ženichu můžete políbit nevěstu."

Cože?! Políbit?!

Probodla jsem oddávajícího pohledem, načež jsem se otočila na Reguluse a se sebezapřením se nechala políbit.

Ozval se potlesk.

Odtáhla jsem se od něj a rozhlédla se po tleskajících hostech.

Teď jsem byla paní Blacková. A jako paní Blacková jsem se musela tvářit, že jsem ráda, že jsem si vzala pana Blacka.

Takže jsem se vesele usmála a doufala, že nikdo nepozná falešnost toho úsměvu.

Nejspíš se i Regulus začal tvářit vesele, protože se hosté roztleskali ještě hlasitěji.

Avšak Narcissa Blacková držela tempo sarkastického tleskání u kterého se usmívala stejně falešně jako já.

Něco z jejího výrazu mě ale donutilo pobaveně se usmát. Upřímně se usmát.

Narcissa mi vtrhla do života absolutně nečekaně, avšak byla jedinou osobou, které jsem v této čistokrevné sebrance důvěřovala. Jedinou kamarádkou, které jsem mohla říct úplně cokoliv. A to bylo k nezaplacení.